Terrence Malick: Stvoření (úryvek ze scénáře ke Stromu života)

by Lavran

Chesley Bonestell: Vznik pozemských kontinentů (1952)

(…)

Pějme novou píseň, vyprávějme nový příběh; takový, který čerpá svou inspiraci z vědy a zároveň je pamětliv starobylých vyprávění. Pátrejme po stálém vprostřed pomíjivého a měnlivého, po tom, co odolá spektáklu nikdy nekončící změny. Objevme věčné, dobré.

Jack kráčí podél pobřeží v Santa Monice. Surfaři v line-upu (tj. v místě, kde surfaři vyčkávají na vlny, pozn. překl.) se pohupují nahoru a dolů. Děti si hrají v přílivu. Jejich smích a divoké pokřikování unáší Jacka zpátky do minulosti, do vlastního dětství a dále za něj, do dětství světa jako takovéhok prvnímu světlu stvoření.

Na okraji města spatřuje strom. Natahuje ruku, aby se jej dotkl. Jakmile tak učiní, vesmír vytryskne ze svého pramene.

STVOŘENÍ

Zobrazujeme růst kosmu, velký příběh evoluce, od Velkého třesku přes dlouhé věky geologického času až po po dnešní dny.

Začínáme v chaosu či nicotě, z níž povstal prostor a časv říši za hranicí naší představivosti, postrádající tvar a soudržnost, v prázdnotě tady a teď. Náhle, jako radost střídající žal a chmury, vyšlehne světlo a vesmír je zrozen.

Molekulární mračna se shlukují a tvoří galaxie, jež plují prázdnotou jako lodě na bezbřehém moři. Nové hvězdy, nové světy se rodí a pomíjejí jako promarněné zrno. Jsou pecemi, v nichž jsou taveny prvky našeho budoucího života. Než je utvořena naše sluneční soustava, musí být vyzkoušeny a zavrhnuty četné experimenty; vynaloženo mnoho úsilí, které po dlouhé věky přináší ustavičná vylepšení.

Konečně se objevuje prvotní Země (Prazemě);  shluk žhnoucích plynů, mnohem více připomínající hvězdu než planetu, opékaná slunečním žárem a sálající z hloubi jako uhlík.

Plyny chladnou do kapalného stavu. Odděluje se pevné jádro; formuje se tenký obal. Čas od času se výpary rozptylují a odkrývají pohled na vřící peklo magmatu a černoty.

Obloha se plní parou. Po tisíciletí padají deště a poznenáhlu ochlazují povrch. Celé věky není jasný slunečný den, žádná hvězdná noc; jen hromy a blesky. Postupem času se ale mlhy rozplývají, mračna se rozestupují a vynořuje se prvotní pevnina, nevysoký ostrov meteorické suti a drsné vulkanické horniny.

Bez rostlin, které by souš držely na svém místě, jsou skály otesávány větrem a vodou do fantastických útvarů. Přes pahorky se systematicky pohybují stíny. Rozsáhlé pustiny nemají žádné vyhlídky. Každý den je jako poslední.

Ve vařících se vodách horkých pramenů se vyvíjejí entity, které jsou schopny si zachovat celistvost navzdory nepříznivým vnějším vlivům. Přetrvávají, protože nelpí na neměnnosti. Jsou měkké a poddajné. Odolávají změně tím, že se bez ustání proměňují jako vodní vír, vytvářením variací na sebe samé, které jim poskytují ochranu před zraněním a nehodou a pozvolna, krok za krokem utvářejí svět, který je příznivěji nakloněn jejich růstu.

Nemůžeme přesně říci, kdy nebo jak život započal. Nepřichází jako jedinečná událost, v jeden pevně daný okamžik. První živé organismy jsou prostí termofilové; podivné, okrajové formy, ani rostliny ani zvířata, sotva za obtížně definovatelnou hranicí, která odděluje živé od neživého.

V osamocení jsou bezcílně unášeni rozlehlým mořem bez života, nad sebou planoucí oblohu planety, kterou dosud otřásají sopečné erupce a ohrožují dopady komet a asteroidů.

V oblastech chráněných před větrem se v podobě pěny a kalu objevují bakteriální kolonie, které zbarvují břehy podél vodních toků jako odtokový kanálek u vany. Nemají žádné predátory; smrt je dosud něčím neznámým.

Na linii přílivu se zjevují mikrobiální povlaky. Ty posléze dávají vzniknout stromatolitům; tvrdým, vápenitým útvarům ve tvaru květáků či hlávek zelí, architektonické dílo mnoha generací sinic (cyanobakterií), žijících jedna na druhé jako korál na útesu.

Bakterie, které se kdysi lovili navzájem, se pozvolna učí žít pospolitě. Jak se taková společenstva stávají dědičnými, objevují se první buňky s buněčným jádrem. Společně bakterie dospívají k výsledku, jehož by žádná sama o sobě nemohla dosáhnout.

Od samého počátku hraje spolupráce ve vzestupu života stejně důležitou roli, jako kompetice. Slaví úspěchy tam, kde nahá síla a sobeckost selhávají, nepřátele na život a na smrt činí vzájemně závislými na vlastním přežití. Boj o přežití není jediným nebo základním zákonem života.

Bakterie pomalu pronikají do vnitrozemí a rozšiřují se přes vulkanickou suť jako tenká vrstva plsti. Zakrátko se již rozmáhají rostliny, magické šperkovnice chlorofylu. Namísto aby získávaly živiny ze svého okolí, produkují si je svépomocí, proměnou slunečního světla a oxidu uhličitého na živoucí tkáň (rostlinné pletivo).

Přesně v okamžiku, kdy život existoval na vypůjčený čas, v nebezpečí toho, že pohltí veškerou potravu v oceánu, učinila fotosyntéza život soběstačným. Nyní si může život vytvářet svou vlastní potravu—zhotovit si ji z vnějšího zdroje a nemuset tak záviset na jejím obstarávání.

Některé z rostlin postrádajících chlorofyl shledaly jednodušším ostatní lovit, než si z vody a slunečního svitu produkovat vlastní živiny. Tak vznikla první zvířata; život okrádající život; vrazi.

Jakkoli vyhlížejí cize, demonstrují prvopočátky potřeby, záměru a vůle; nezaměnitelné znaky identity, první skutečné projevy já. Cosi nového zapustilo kořen v přírodě; něco, co není poháněno vnějšími silami, nýbrž uváděno v pohyb zevnitř, podněcováno toliko ze sebe samého a ničeho dalšího.

Povstávají kolonie zvířat, v nichž jsou důmyslně rozděleny životní funkce. Mnohobuněčná stvoření se rozšiřují napříč moři, kde využívají každé nalezitelné opory k zajištění svého bytí, bez ohledu na to, jak těsná nebo omezující se taková opora může na první pohled zdát.

Nahlížíme stvoření ne jako událost ze vzdálené minulosti, výsledek již završeného a zapomenutého dějství, ale spíše jako něco, co bez ustání probíhá v každém okamžiku: o nic menší zázrak nyní, v této chvíli, než jakým bylo na samém počátku.

Film je jako síto, oddělující zrno od plev zdání, neměnné od proměňujícího se.

Váleči, houbovci, rohovitky, sasanky, korály a medúzy: živáčci zaplňují nově pohostinné vody v nepřeberných zástupech. Nejsou zde ještě žádné ryby; žádní krabi ani garnáti či humři. Navzdory tomu se jedná o věk nebývalých možností; svět poprvé a naposledy prostý soutěživosti. Dovoleny jsou ty nejdivočejší rozmary fantazie; uskutečnit se může cokoli. Z mořské imaginace vyvěrají bizarní stvoření a posléze mizí navěky: Halucigénie, Opabinia, Anomalocaris.

Objevují se kroužkovci a po nich první obratlovci; jednoduché ryby. Páteře a čelisti dovolují obratlovcům opustit mořské dno, vzdát se hledání potravy v rozrytém bahnu ve prospěch lovu větších tvorů.

Predátoři tvarují svou kořist, nutí ji vyvinout silnější brnění, zvýšit obratnost a rychlost. Jak nanejvýš podivuhodná skutečnost, že kdyby život nebyl nucen čelit hrozbě násilné smrti, nemusel by se nikdy pozvednout nad slizký kal.

Smrt vstupuje do stvoření coby pozdní příchozí, aby životu propůjčila větší způsobilost a měřítkoparadoxně jej učinila silnějším a odolnějším.

Světlo se třpytí na vodní hladině a kyne nám vzhůru. Řasy se šíří z moře. Objevují se mechy a játrovky. Zde na pevnině nepotřebují rostliny soupeřit o světlo. S chutí a vervou bytostí neočekávaně se ocitnuvších na svobodě, naplněny radostí z nově nabyté nezávislosti, se rozšiřují vůkol. Během krátké doby se svahy kopců potahují kobercem drobné zelené vegetace.

Mráz a lišejníky drolí horniny na půdu vhodnou pro více vyvinuté rostliny, které stále čekají při pobřeží.

Ostrorepi se drápou na písečnou pláž, aby zde nakladli svá vajíčka. Mořská voda, úrodná jako pivo, se vzdouvá a pění kolem nich. Kde dříve nebyl slyšet žádný život, ozývá se nyní slabý, dobře známý chór hmyzu. Mnohonožky slídí v bahnitých mělčinách při ústích řek. Škorpióni a píseční krabi (v originále ghost crabs, pozn. překl.) vylézají z příboje, aby je lovili. Po nich následují šupinušky (rybenky) a brzy je možno spatřit také jejich okřídlené příbuzné. Schopnost letu umožňuje hmyzu putovat za potravou široko a daleko, šířit své potomstvo a uniknout z dosahu nepřátel, přestože se dosud žádný nepřítel neobjevil.

Je příroda pouhé počasí, nikdy nekončící koloběh rození a zanikání? K čemu směřuje? Jaký cíl má v dohledu?

Nic nezůstává stejné, nic si nedokáže podržet své místo. Vše je růst a neutuchající vývoj. Vším hýbe jedna a táž síla, hbitě postupující z podoby do podoby, bez ustání uhánějící vpřed, aniž by kdy setrvala v jedné jediné; nijak ohrazená, a přece přítomná ve všech věcech, nijak vyloučená, a přece se nacházející mimo vše.

Čas od času, abychom nezapomněli, že sdílíme perspektivu našeho hrdiny, se střihem vracíme zpátky k Jackovi ve městě a sledujeme, jak si počíná v běhu svého každodenního života.

První ryby s obojživelnými rysy obsazují pobřeží. Širé, větrem zmítané pláně předešlých eónů nahrazují bažiny a močály. Druhy vegetace jsou jednoduché, sporé. Nenašli bychom žádné rákosiny ani traviny. Jediný květ dosud nerozjasňuje příšeří. Země je rozlehlý, vlhký Eden. Vyjma oblastí v blízkosti pólů nejsou žádná roční období. Každý rok je jako poslední.

Plazi povstávají z obojživelníků a dinosauři zase z plazů. Mezi dinosaury, jak se tito tvorové učí starat jeden o druhého, nalézáme první projevy mateřské lásky.

Není také láska dílem stvoření? Čím bychom bez ní byli? Jak tomu bylo tenkrát?

Tiše jako stín se vědomí vkradlo do světa.

S příchodem prvních semenných rostlin: cykasů, blahočetů (araukárií), jehličnanů a jinanů, se také rostlinná říše posouvá vpřed. Oslavná hudba se střídá s dlouhými úseky pokojných zvuků; větru a mořských vln, cvrkotu cvrčků.

Všude se zdá, že příroda k něčemu směřuje. Proč tedy tak mešká na cestě ke svému cíli? Proč tápebloudí, loudá se, opožďuje? Nač tolik zvratů a odboček a vracení se ve vlastních stopách, jako kdyby hledala cestu skrze bludiště? Proč sama sobě klade překážky a zábrany, které ji pouze uvádějí v nesnáz při vynalézání lstí pro jejich zdolání?

Savci vykukují ze svých skrýší ve stromech, kde čekají na to, až sestoupí chladná noc a uvrhne plazy do nehybnosti. Žádný z nich není větší než veverka, jen pár je sotva větších než myš. Jsou tenkou a nejistou liniínenápadní v celkovém rázu krajiny, kde přežívají navzdory mnoha obtížím a neustálé hrozbě naprostého zničení.

Takový osud namísto toho čeká dinosaury samotné, poté co velký asteroid narazí do Země a po léta ji zahalí příkrovem prachu. Rostliny odumírají; velcí plazi hladoví. Dlouhé roky leží země ladem. Savci pozvolna vystupují dopředu a zabírají ta z míst, která po dinosaurech zůstala uvolněná.

Příroda se jeví plýtvat a činit kruté chyby. Vždyť nebýt tohoto neštěstí, mohli dinosauři vládnout zemi do dnešních dnů. Jak zvláštní pomyšlení, že pohroma a choroba by měly vést život kupředuže se ukazují být nezbytnými pro jeho vývojže něco tak velkolepého by mělo povstat ze základů bolesti, smrti a zmaru!

Lumek (v originále ichneumon wasp, pozn. překl), krokodýl, žralokpomyslete, že také oni jsou ovocem dlouhé, lopotné dřiny a kalkulustvořeni se stejnou péčí! Jak zvláštní, že nyní trpělivě naplňují své všední úlohy a planou životem stejně skutečným, jako je ten náš!

Nyní se objevují trávy a moderní ptáci; nedlouho poté první primáti. Nakonec docházíme k člověku, triumfu země, ideálu všech stvoření a zázraku zázraků. Kráčí se vztyčenou hlavou, ramena široká a silná, pohled upřený na nebesa, koruna a klenot stvoření.

V rychlém sledu naznačujeme kroky, které jej přivedly od polodivokého kočovného života k usedlé, stabilní kultuře.

Ochočuje si jelena a divokou ovci. Kryje svou střechu došky, aby se uchránil před proudy deště. Orá brázdy a svádí vodu do svých polí.

V jak krátkém čase naše rasa obsadila tento svět, jak pozdní příchozí de facto jsmepočátekvíce tvorové budoucnosti než minulosti! Mohla by to být nevýslovná budoucnost, avšak navzdory tomu, že by příroda měla dostačovat našim potřebám, postavili jsme se proti ní a proti sobě navzájem.

Vše pěje ve velkém chóru; každý tvor zná své místo a je šťastný. Jen člověk samotný nikoli. Proč? Dokonce i nyní žijeme v prvém dni. Nádhera vzdáleného počátku přírody září v našem nitru. A přece jsme nějakým způsobem sešli z cesty.

Jílek mezi obilnými klasy; jasně rudé květy vlčího máku, bodláky a trnité keře. Zpustošená země. Rozvaliny starověkých měst. Velké zdi stržené válkou. Vyschlé, opuštěné studně. Kamenná hlava jakéhosi prastarého božstva po krk pohřbená v písku. Chrám uchvácený mořem.

Proč se svět ocitl v troskách? Kde se stala chyba?

Náš hrdina je ponechán v obavách a pochybnostech, třebaže ne přesně tam, kde byl předtím. Důvěřoval přírodě, že mu zodpoví jeho otázky. Některé zodpovídá, ale jiné obratem vznáší.

Ztratili jsme věčné—v nás i mimo nás. Jak k tomu vůbec mohlo dojít? Jak to, že se tak děje i nyní, dnes, v životě jednoho každého z nás?

Žebřík vedoucí do koruny stromu. Pramen vybíhající ze skály. Růže.

Jak máme obnovit věčné, po němž tak usilovně pátráme, když si vůbec nejsme vědomi, že bychom měli?

(…)

Původní text se nachází na stranách 13-18 volně dostupné první verze scénáře z roku 2007 (k nahlédnutí např. zde). Z angličtiny neobratně přeložil Luděk “Lavran” Čertík.

 

 

Reklamy