Nový svět (výběr ze scénáře)

by Lavran

papoušci karolínští

Že se mimořádná krása ukrývá nejen v Malickových filmech, ale také v jejich literárních předlohách, jsem se pokusil ukázat již jednou – a to překladem poeticky strhující sekvence Stvoření ze scénáře k filmu Strom života (The Tree of Life, 2011), která vedle potěchy z dobře napsaného textu nabízí rovněž neocenitelný vhled do Malickovy „filosofie přírody“. Tentokrát, při vzácné příležitosti restaurovaného vydání filmu na modrých a digitálně-verzatilních nosičích (vizte oficiální stránky vydavatelství Criterion Collection), předkládám malý (a nepokrytě subjektivní) výběr z Malickova o nic méně zdařilého scénáře k Novému světu (The New World, 2005).

Ti, kdož mě dobře znají, vědí, že je mou dlouhodobou snahou – a to nejen na těchto stránkách, ukazovat Terrence Malicka nejen jakožto výjimečného myslitele, umělce a básníka, ale také a především jako člověka takříkajíc zamilovaného ven. Řečeno jinými, snad méně vzletnými slovy, jako velkého milovníka přírody (milovníka „všeho, co plyne“, abych užil Malickových vlastních slov), ba v určitém smyslu – a v tom je, troufám si říct, jisté novum – dokonce jako nadšeného amatérského přírodovědce (pozorovatele ptáků, astronoma), tedy jako někoho, kdo se vedle silného duchovního, citového pouta k přírodě vyznačuje také značnou šíří přírodovědných (biologických, zoologických, botanických a jiných) znalostí a téměř vědeckou zvídavostí. Jak mi v této věci roku 2014 napsal přírodopisný kameraman a Malickův letitý spolupracovník Paul Atkins: „Procházet se texaskými lesy po Terryho boku, je jako být s průvodcem, který zná jméno každého opeřence a stromu. K přírodnímu světu přistupuje se zvídavostí vědce, ale také s porozuměním věřícího člověka, který spatřuje a cítí naše duchovní pouto s přírodou.“ A právě tohoto – tj. hloubky Malickova vztahu ke všemu živě skutečnému i rozsahu jeho znalosti živoucího světa (a v přeneseném smyslu pak toho, jak se tyto dvě roviny promítají do jeho tvorby) – zde vybrané pasáže touží být svědectvím.

Jednotlivé úryvky, alespoň dle mého soudu, velmi pěkně ilustrují některé pro Malicka typické postupy, jako je časté užívání přírodních metafor (za všechny: „Pije z mého srdce jako jelen z bystřiny.“), stejně jako obzvláštní důraz – u natolik zkušeného ptáčkaře a milovníka hudby v jedné osobě ovšem nikterak zarážející – na akustickou složku, ba až jistou muzikálnost přírody (Vítr melodicky proudí mezi nebechtivými stromy.– „Lesy znějí ptačími popěvky a zurkotem tekoucí vody.“) či osobité estetické preference; povšimněte si zejména hojného výskytu charakteristicky „malickovských“ přírodnin, jako jsou ptáci, stromy (zde především mnohokrát zmíněné borovice), vítr či tekoucí voda.

Za zmínku ovšem stojí také to, že příroda – stejně jako ve všech Malickových filmech – zde vystupuje jako cosi živého a oduševnělého, obdařeného vlastním vědomím, vlastní duší, a že tato duše (či snad „Nadduše“?) – skrze vítr, tekoucí vodu, ševelící listí, ptačí zpěv – promlouvá k duši lidské; nejednou se zde tudíž setkáváme s tím, že stromy člověku kynou a vábí jej k sobě či že bublající potoky a třepotající se listy vedou s lidkým nitrem jakýsi tajuplný, hluboce intimní dialog.

A v neposlední řadě – ovšemže! – je tento skromný výběr ukázkou Malickova literárního talentu a citu pro jazyk.

Co se překladu samotného týče, ten se místy věrně přidržuje originálu, jindy je poněkud volnější, ba nebál bych se říct básnivější, vždy jsem se ovšem – nehledě na změnu slovosledu, stavby vět atd. – pokoušel zachovat smysl původních slov a nepodsouvat textu nějaké hrubě nemístné významy. Jednotlivé úryvky jsou stránkované, můžete si je tedy snadno dohledat v anglické předloze. Poznámky jsou umístěny na konci textu.

~

EXT. BŘEHY NOVÉHO SVĚTA, ZÁTOKA CHESAPEAKE

Mladí indiáni z kmene Pamunkeyů – původních obyvatel viržinského pobřeží, po sobě v mělčinách zátoky Chesapeake šplíchají vodu a navzájem se pokoušejí jeden druhého potopit pod hladinu.

Vyžadováno je od nich jen málo práce. Virginie je bohatá, kouzelná země, kde příroda uspokojuje každou lidskou potřebu. Divoké švestky a třešně rostou v hojných počtech podél břehů muzikálních řek. Větve vysokých borovic jsou ověnčeny hrozny popínavé révy a mokřadní magnólie prosycují vzduch svou vůní. Válečníci se starají o léčky na ryby, sázejí kukuřici a dýně, zatímco ženy sbírají lesní plody a připravují proužky masa na sušení. Jejich práce je však zakrátko hotova a nic jim nebrání připojit se k dětem v jejich životě naplněném hrou.

PODVODNÍ ZÁBĚR – POCAHONTAS – POBŘEŽÍ Z RŮZNÝCH ÚHLŮ

Nejživější z nich je POCAHONTAS, šestnáctiletá dívka, kterou poprvé zastihneme pod vodou, když se potápí pro slávky a chytá jesetera za ocas. Při odpočinku na břehu si zdobí vlasy perlami. Ve vytržení hledí na vítr ženoucí se korunami stromů. 

Všichni indiáni ji chovají v nápadné úctě. Je oblíbenou dcerou POWHATANA, indiánského císaře, který sedí na břehu, ponořen do jakýchsi niterně blaživých úvah. Vyznačuje se láskou k životu a hravou, rozpustilou povahou, která ji mezi soukmenovci činí neodolatelně půvabnou. s. 1-2

(…)

EXT. VIRGINSKÉ LESY – SMITH

V tiché bázni, leč beze strachu, jako někdo, kdo vstupuje do rozlehlé katedrály, vchází Smith do panenského lesa. Nepozorovaně se ostatním vytratil z dohledu.

Jako v pramenem živené tůni se mezi stromy točí proudy chladného vzduchu. Souvislé a čímsi podobné parku, protkané říčkami a potoky, jež se za odlivu proměňují v mazlavé skvrny černého bláta, se stromy zdají táhnout do nedozírna. Ze šlahounů, které se proplétají skrze jejich větve, splývají trsy hroznů révy pobřežní.

Jehličnany rostou bok po boku s duby a topolynezvyklý to pohled pro oči Evropana. Krocani se popelí v písku. Jejich hnízda, až po okraj naplněná bohatou snůškou, nejsou nijak zakrytá, jako by krocani nejevili sebemenší strach z predátorů. V tichu tohoto květnového odpoledne zní volání každého ptáka ostře a zřetelně. s. 7-8

EXT. ROZESTAVĚNÁ PEVNOST V JAMESTOWNU – SMITH

Smith sedí se skicářem na klíně a zakresluje neznámé druhy rostlin, které nasbíral. Pevnost je nyní zpola dokončená. V jednu chvíli, během hlídky na palisádě, spatřuje, jak Pocahontas dovádí s lodními plavčíkychodí po rukou a v naučených anglických frázích je ponouká, aby následovali jejího příkladu. Když ji pozoruje o samotě, neunikne mu, jak vzhlíží k oblakům nad hlavou. Její rty se němě pohybují, jako by s někým rozmlouvala.

Zřejmě si je vědoma jeho pohledu, neboť se zaráží, otáčí se k němu čelem a klidně na něj hledí. Zamává jí na pozdrav. Ona pozdrav opětuje tak, jako by jej zároveň pobízela, aby vyšel ven a zapojil se do hry. Usmívá se a potřásá hlavou; je na stráži a musí setrvat tam, kde je. Ona nevinná příhoda ovšem zanechá svůj dojem. Jeho útroby se zachvívají podivným uspokojením. Vytratí se do černočerné mrákoty smrti, aniž by kdy poznal tajemství jejího svobodného, svěžího života? s. 13

(…)

EXT. ŘEKA CHICKAHOMINY – SMITHOVO HLEDISKO

Smith se vydává proti proudu řeky Chickahominy hledat Krále. Společně s ním je devět po zuby ozbrojených Angličanů a dva zajatí Indiáni. Při zabírání do vesel, aby ulevili zjitřeným nervům, si prozpěvují.

Řeka se klikatí skrze rozlehlé plovoucí zahrany leknínů a ostřic. Břehy zvučí zpěvem cikád. Země se nesměle odhaluje jejich pohledům.

Míjejí indiánské město. Lidé se sbíhají ke břehu ze svých políček a svým nezaměnitelným způsobem na ně pokřikují na uvítanou, žádný z nich jim však nenabízí pomoc nebo nějaký dar.

V noci pozorují indiánské válečníky, jak při světle planoucích pochodní loví na mělčině úhoře.

Jak se prodírají proti proudu řeky, krajina se jeví stále více tajuplnou a zázračnou. Vážky se míhají kolem jako lesní skřítci. Na skalách podél toku se objevují obrovské rytiny nepozemsky vyhlížejících bytostí. Pod krokvemi posvátných chýší visí kostry pradávných náčelníků. Vzniká dojem, že tyto magicky přízračné scény nikdy nepominou. Kanál se ale pozvolna zužuje. Převislé větve činí postup obtížným a k jejich sluchu doléhají podivné výkřiky. Zanedlouho jeví celá skupina zřetelné známky neklidu. s. 17

(…)

SMITHOVO HLEDISKO – MLHA

Krajinu obestírá závoj nadpřirozeného tajemství. Bobři svými ocasy pleskají o vodní hladinu a následně mizí pod vodou. Po obloze přelétají hejna divokých kachen. Pokud by se jejich kánoe náhodou převrhla, bezpochyby by se utopili pod tíží své zbroje. Byli by zcela bezbranní vůči nenadálému útoku. Smith ale cítí, že je čímsi puzen kupředu, ač nemá nejmenší potuchy, proč tomu tak je.

Jen mlhavě tuší, že na něj kdesi něco vyčkává, něco dobrého a nevýslovného, nesrovnatelně hodnotnějšího než vyhlídka na slávu a bohatství, která vábí ostatní Angličany. s. 19-20

(…)

SMITHOVO HLEDISKO – MEDVĚD, ATD.

Spatřuje kolibříka. Pozoruje medvěda, jak se krmí na borůvčí. Medvěd jej chvíli sleduje, poté se odkolébá pryč.

Zatímco je těmito výjevy pohlcen, jeho indiánský průvodce jej opustí a zanechá tak o samotě. Smith jej vidí vzdalovat se mezi stromy, ale nijak se za ním nepouští. Hudba navozuje pocit napětí. Je naprosto ztracený a je si toho dobře vědom.

Slétávají se na něj drozdci, když se příliš přiblíží k jejich hnízdu. Vytrvale, jako v tranzu, pokračuje vpřed. Někde v dálce nyní slabě slyší křik.

HLEDISKOVÉ ZÁBĚRY NA SMITHE

Smith předpokládá, že jeho přátelé narazili na Indiány a obrací se nazpět. V nehybnosti lesa se řinkot jeho brnění rozléhá široko daleko, jasné hedvábí pod ním bije svou nápadností do očí. Ponenáhlu jej začínáme sledovat z pohledu indiánských válečníků, pomalu se přikrádajících z hloubi lesa. s. 21

(…)

Je to příjemný pohled, vidět je, jak se za chladného večera brouzdají v řekách, zcela prosti starostí a vedoucí radostné, poklidem naplněné životy. Neusilují o více než potřebují. Dělí se se svými sousedy. Překypují účastí a odzbrojující dobrotou. Nemají žádné tužby nad rámec toho, co nabízí ten který den. Jako polní kvítí nepracují ani nepředou, a přesto ani Šalamoun ve vší své nádheře nebyl oděn tak, jako leckterý z nich.*

DETAIL NA SMITHE – HUDBA „Z DRUHÉ STRANY“

Na Smithe činí hluboký dojem, že v tomto světě existuje také jiná forma bytí než pouze ta uvnitř věčného kruhu usilování a toužení. Postupem času se loučí s představami, které obestírají Evropanovu duši; najmě pak s přesvědčením, že člověk dosahuje vlivu a moci za užití hrubé síly a nátlaku. Jak v sobě odhaluje já, o němž ani netušil, že jej v sobě nosí, do jisté míry si osvojuje způsob odívání a zvyklosti Indiánů. Jeho civilizovaní spolubratří ztratili něco, z čeho se tito Indiáni těší, jako ze samého vzduchu, jenž dýchají. Proč by si měl kdy přát tento Eden opustit? s. 31

(…)

Ukazuje na jednu z koster.

POCAHONTAS

Má matka. Ale ne tak docela. Pouze její tělo obrácené v prach. (prstem u nohy rýpne do země) Tak či onak je pryč – tam nahoře, kde přebývají hvězdy. Neumíráme, nýbrž pokračujeme dál a dál. Nikdo doopravdy nezaniká. Často k ní mluvívám. Někdy říkám „Proč mi nikdy neodpovíš, když k tobě mluvím?“ A když se domnívám, že mlčí, právě tehdy ke mně šeptá. Nedívej se.

Imituje hlas ducha své matky; přízračný zvuk, znějící jako vítr v korunách borovic.

POCAHONTAS

Žije v oblacích.

SMITH

Opravdu?

POCAHONTAS

Copak jsi to nevěděl? Všechny ty knihy, které čteš, k čemu jsou dobré? Proč je čteš? Pokud tě nenaučí tohle, co tě tedy naučí?

SMITH

Jiné věci.

POCAHONTAS

Jaké věci? Říkají snad, kdo stvořil oblaka – nebo proč? Proč tvůj nos je tady a ne jinde? Proč ty jsi ty a já jsem já?

V jakémsi vytržení, s úcty otevřenými dokořán, pozvedá zrak k nebi; docela, jako by jej viděla poprvé v životě.

POCAHONTAS

(série skokových střihů)

Pověz, Johne – proč nemůže vítr vanout pozpátku? Proč stromy milují oblohu? (ohromeně) Nevíš? (po krátké odmlce). Otoč se. s. 34

(…)

POCAHONTAS A SMITH – MONTÁŽ

Čas ubíhá. Stromy se oděly do podzimních barev. Pocahontas bere Smithe s sebou k řece, aby se vykoupali. Společně plavají v řece nazí. Podává mu snídani ze své vlastní misky a ukazuje mu své oblíbené stromy v lese.

Z vyvýšeného místa sleduje předstírané souboje válečníků, při nichž se pokoušejí jeden druhého ulovit s otupenými šípy, a kterak nacvičují úskoky a výpady.

Dlaněmi přejíždí nad plápolajícím ohněm a vstřebává jeho světlo do svého srdce.

Vypráví Smithovi o stěhování ptáků, prozrazuje mu, kde najít krocaní hnízdo a borůvky, jakou kůru použít na léčbu zranění. Volně žijící tvorové beze strachu přicházejí vstříc její napřažené ruce. s. 35

(…)

Pocahontas sedí v proudu měsíční záře, dotýká se Smithovi dlaně a zkoumavě si prohlíží jeho prsty. Její oči se do něj vpíjejí pohledem, který Smith shledává zvláště něžným a lichotivým. Ke všemu chová lásku. Její duše oplývá ryzím elánem. Naslouchá jeho srdci a potěšeně se směje. V naprostém údivu hledí na jeho kompas, jako by věřila, že tato malá kouzelná krabička může na požádání splnit jakékoli přání. s. 36

(…)

Smith ji poučuje o astronomii. Vysvětluje jí pohyby Slunce, Země a Měsíce. Coby Měsíc obíhá v kruzích kolem Pocahontas, která představuje Slunce, zatímco její služebné – hvězdy, se podél nich pohybují v obřadném průvodu. Obzvláště ji těší, když se od ní Smith odpojí, aby věnoval pozornost jejím přátelům. Tak při jedné příležitosti pozoruje Indiány, jak podobni duchům lesa, dovádějí vysoko v korunách stromů.  s. 37

(…)

POCAHONTAS

Nezapřeš mě?

SMITH

Jak bych mohl? Copak to nevidíš v mé tváři — vše, co k tobě cítím, lásku, která mě činí šťastným? Neboť tohle je láska, má drahá, která ze dvou duší činí jedinou.

POCAHONTAS

Zdali tak tomu bude napořád?

SMITH Ano!

Na důkaz věrnosti mu nabízí svou ruku. On ji políbí a přitiskne si ji na své čelo. Mezi borovicemi prozpěvuje drozd.** s. 38

(…)

Smith se cítí radostně a povzneseně. Tělem se mu společně s lehkým rozechvěním šíří také neznatelná úzkost. Tohle je začátekčeho? Prochází se kolem, aby těmto novým pocitům přivykl. Držet mezi prsty tak divoký květ, přiložit si jej ke rtům a cítit, jak se chvěje slastí! Jaké opojenía hanba! Co si s ní počítjak se k ní vztahovat napříště? s. 40

(…)

POWHATAN

Vy Tassantasseové se ptáte, co leží na západě, za horami a vodopády. Věřte mi, slanou vodu byste tam hledali marně. Řeky slábnou a stávají se říčkami. Z lesů se zvedají kopce. Ale na západě není žádné moře, jen země táhnoucí se do nekonečna v nedozírných travnatých pláních, kde kočovní lidé kráčejí ve stopách bizoních stád.

SMITH

Vydal se někdo tak daleko, že tohle může tvrdit?

POWHATAN

Pamatuj, že i když jsi Tassantasse a syn svého Krále, jsi také můj syn. Nesmíme promrhat své životy bojem jeden proti druhému. Není žádný smysl v tom vzít si silou to, cos mohl získat prostřednictvím lásky, nebo zmařit životy těch, kdož ti poskytují potravu. Co můžete získat válkou, pokud skryjeme své zásoby a prchneme do lesů? Hladověli byste jen proto, že s námi, svými přáteli, nejednáte čestně.

POWHATAN (pokr.)

Myslíš si, že jsem natolik pošetilý, abych nevěděl, že je lepší jíst dobré maso, v poklidu usínat vedle svých žen a dětí, smát se s tebou a veselit, vlastnit předměty zhotovené z mědi, sekery a další užitečné zboží, než být přinucen opustit svůj domov, na kost promrzlý ležet v lese, živit se žaludy a kořínky a být vámi pronásledován, aniž bych si mohl vydechnout, prospat se nebo najíst? Co říkám, je pravda. Země a moře jsou svědky mým slovům. Mám snad lhát?

SMITH

Myslím, že k tomu není důvod.

POWHATAN

Moji rádci mi řekli, že bych tě měl nechat zabít. Nabyl jsi vědomostí o našich zbraních a našich přednostech. Ale má dcera mě ujistila, že jsi dobrý člověk, a já nerad odnímám život. Lidé by měli žít v míru. K čemu je dobrá nenávist, zabíjení a loupežení? Bereme si, co potřebujeme. O nic víc nežádáme. Náležíme k této zemi. Byli jsme stvořeni spolu s ní. Proč nás obtěžujete? Za koho nás máte? Nechte bystřiny života plynout v pokoji. Nechte nás tuto zemi proměnit k lepšímu. Všichni lidé na světě – a tak by tomu mělo být napořád – by ji měli milovat a hovořit o ní v dobrém. Pak bude trvat navěky a stromy nikdy nepřestanou kvést. s. 41-42

(…)

POWHATAN

Rád bych věděl, s kým mám vlastně tu čest, Smithi. Dívám se na tebe a myslím si, „V jeho nitru nemůže přebývat žádná špatnost.“ Doufám, že nikdy nenajde den, kdy bych snad byl nucen říct, měl jsem tohoto výtečného muže zabít. Mohu ti nyní důvěřovat více, než když jsi poprvé vkročil do tohoto města?

Smith se na Powhatana usmívá. Ne ovšem jako pouhý obdivovatel, ale jako někdo, kdo toho druhého chová v úctě.

SMITH

Věřím, že ano. V každém případě si myslím, že můžeme překlenout naše rozdíly. Udělám vše, co je v mých silách, aby se tak stalo.

POWHATAN

(přikyvuje)

Před tím než odejdeš, přijmi tuto mou drobnou rozmařilost. Byl mi přinesen ze země na Jihu.

Za zpěvu divokých melodií vstupují indiánští tanečníci a pokládají před Smithe dar v podobě oslnivě barevného papouška karolínského. s. 43

(…)

EXT. PEVNOST JAMESTOWN

Smith kráčí po cestě do pevnosti Jamestown. Je krátce po rozbřesku. Anglické hlídky tvrdě podřimují. Indiáni se zastavují v uctivé vzdálenosti od pevnosti. Smith pozvedá zrak. Křídla brány jsou ozdobena jelenními a medvědími lebkami. Co s sebou návrat do tohoto odlišného světa přinese? Zapomene? Vypadá to, že kráčí kupředu veden vědomým projevem vůle. s. 44

(…)

Stále není jasné, na jakou stranu barikády, stojící mezi jeho závazky k Angličanům a náklonností k Indiánům, se nakonec Smith přikloní. Hledí směrem k lesu. Borovice se chvějí v divoké extázi. s. 53

(…)

EXT. HLUBOKÝ LES – SMITHOVY POHLEDY

Smith se zastavuje a rozhlíží se kolem. Nad obzorem právě povstal zpola zatmělý Měsíc. Stromy, které se zdají rozprostírat až po nejzazší končiny země, mu kynou a vábí jej k sobě.

Jeho romance s indiánskou dívkou se zdá být vzdálená, neskutečná. Podlehl snad pouhému zdání? Jaké jsou jeho úmysly? Téměř se hrozí toho, že ji znovu uvidínebude to málem úleva, pokud se neobjeví? Když ale dlouho nepřichází, souží se a pociťuje zklamání. Důvěrou, s jakou se ubírá po své životní stezce, jej přesvědčila o tom, že existuje také jiné cesta než ta, po které doposud kráčel svými chodidly. Osvobozuje jeho duši z letitého zajetí. Rozlamuje ledy zamrzlého moře, které obepínalo jeho srdce. Obírá se nadějemi, o nichž by si nikdy nepomyslel, že je v jeho moci se jim odevzdat; stěny jeho navyklého života se řítí k zemi a zanechávají jej v široširém poli tohoto nového světa; světa, o který až do nynějška marně usiloval, a který se mu nyní dal poznat. Ovšem ne snad skrze to, že vkročil na virginské břehy, ale při pohledu na ni, v jejím doteku, v radosti a kouzlu, které kolem sebe šíří.

Netrvá to dlouho a slyší zvuk kročejí. Vidí ji přicházet mu v ústrety a hlasem, který jako by mu tak docela nepatřil, vyslovuje její jméno. Zdá se hledět přímo na něj. Nikdy předtím si neuvědomil hloubku a průzračnost, dojemnou věrnost jejích jasných, rosu připomínajících očí. Cítí, jak se jeho srdce a smysly rozevírají do šíře. Představuje vše prostě přirozené a krásné, je stejně tak součástí tohoto říjnového večera, jako padající listí. Proč se stavět zamítavě ke všemu, čím by jej obdarovala, proč nenaplnit studánku v jejím a ve svém srdci? Co věděl o lásce, než uchopil její ruku do své a pokřtil ji polibkem? A nyní — o čem ještě nemá potuchy?

Navzájem se hledají svými rty, aniž by dosud vyřkli jediného slova. Neboť v okamžiku, kdy bude ticho porušeno, se vše rázem stane neskutečným. s. 54

(…)

Smith na ni hledí s láskou, která stoupá z jeho srdce jako vůně rozdrcené byliny. Její srdce je hnízdo netknuté žalem. s. 56

(…)

EXT. STROMY PROTI OBLOZE – SMITHOVO PROBUZENÍ

Svět se zastavuje. Zpoza borovic na Smithe vykukuje Měsíc. Z horních větví se k zemi snášejí drobné chomáčky mechu.

SMITH

Nemůžeme odejít do lesa. Mohu ti ukázat Anglii? Přísahám, že bych se o tebe postaral. Nikdy bych s tebou nejednal hrubě. Ale ne, je to příliš daleko. Zchřadla bys tam.

POCAHONTAS

Kdybych tak mohla být s tebou, toť vše.

Upřeně si ji prohlíží. Vidí opravdovou dámu, květinu, drahokam. Lesy kolem nich ševelí. Rozhlíží se po novém stvoření; po krajině stejně líbezné, jako ztracený ráj. Ó, jeho Amerika, jeho nově objevená pevnina! Jakého požehnání se mu dostalo, že ji nalezl v její plné nahotě; ničím nespoutanou. Opona se zvedá a on hledí zrakem své duše. Ale přestože je tomu tak, a přestože ví, že tohle je to, na co vždy čekal, oč usiloval, jímá jej obava, že by mohl podlehnout — že by nemusel být rovný tomu, co znával a namísto toho být pod tlakem této nové výzvy rozdrcen na padrť. V koutku mysli mu číhá pokušení zbaběle se vrhnout nazpět do utěšující temnoty předešlého života. s. 57

(…)

EXT. LES, OBLAKA

Pocahontas se ubírá polední temnotou lesů. Lesy znějí ptačími popěvky a zurkotem tekoucí vody. s. 58

(…)

EXT. MÝTINA MEZI BOROVICEMI

Vítr melodicky proudí mezi nebechtivými stromy. Pocahontas pozvedá zrak k obloze.

POCAHONTAS (mimo záběr)

(ke své matce)

Rozpouští mé srdce na vodu. Pije z mého srdce jako jelen z bystřiny. s. 59

(…)

EXT. VIRGINSKÉ KRAJINY – SNÍH – POCAHONTAS

Z oblohy se snáší zimní sníh a bělostným závojem pokrývá pevnost, pole ze ní, lesy a kamenité pobřeží natolik hustě, až se zdá, že už nemá kde jinde přistát. Dopadá též na indiánské dlouhé domy a na temné vlny zátoky Chesapeake. V silné, větrem naváté vrstvě leží na nachýlených křížích a náhrobních kamenech anglického hřbitova, na zašpičatělých kůlech nevelké brány i na trnitých křoviscích, která se nacházejí pod ní.

WILF

(ke Smithovi, poděšeně)

Po ústřicích na pobřeží je veta, pane, a ptáci, kterých byli ještě nedávno plné stromy, zmizeli jakbysmet.

Pocahontas, pozorujíc padající sníh, si přitahuje Smithův kabátec těsněji kolem svých ramen. Pozvedá pohled právě ve chvíli, aby zahlédla bílou sovu, která jí prolétá nad hlavou.

POCAHONTAS (mimo obraz)

Kde je mu teď konec? Jeho čelo spočívá na mém srdci. Zanes k němu mou lásku. s. 59

(…)

DETAIL NA SMITHE

Znovu na ni myslí. Mučí se pomyšlením na to, jak by se měl zachovat. Ještě před pár měsíci ji k sobě tiskl pod pevnou modravou oblohou a častoval polibky její oči a rty. Zajíká se z náhlého přívalu vzpomínek, který jej unáší zpátky k ní, nazpět do závratné eufórie polibků na její vzhůru obrácenou tvář, zračící nevinnost a pokornou vášeň, nazpět do napjatosti a nádhery oné pohanské noci.

Rozhlíží se kolem sebe. Co by si ostatní pomysleli o tak divoké, zapovězené lásce? Přemítá, zda ji opravdu miluje, nebo po ní prahne jen proto, že je tak pohledná a miluje jej. s. 62

(…)

SMITH

Stále k tobě tvá matka hovoří?

POCAHONTAS

Ano. Promlouvá mlčením, jako hvězdy. A pokud jí neodpovím, říká: „Co bych ti ještě měla říct? Copak jsem ti vše již nesdělila ve své vlastní řeči? Je to snad má chyba, žes mi nerozuměla? Myslíš si, že  jsem doufala hovořit k tvému zraku a sluchu, ale ono to bylo mé srdce, které k tobě promlouvalo. Pravda je taková, že to bylo srdce celičké země, které k tobě hovořilo skrze mé vlastní.“ Není tady, ale tam nahoře — daleko! s. 64

(…)

EXT. LESY – SOUMRAK

Pocahontas se v hrůze řítí skrze lesy zalité měsíčním světlem. Borovice se klátí ze strany na stranu jako rozbouřené moře. s. 67

(…)

EXT. LESY POBLÍŽ PEVNOSTI – VÝCHOD SLUNCE

Slunce povstává mezi chladně modravými kaňony borovic, zatímco Pocahontas zmateně bloudí po okolí. s. 71

(…)

Svlečený do spodního prádla se Smith vrhá do proudu řeky. Nechápavé pohledy Angličanů v něm vzbuzují pocit zvláštního uspokojení. Plave dále a dále od břehu, zcela netečný k tomu, že by mohl být stržen rychlým proudem i k hrozbě nepřátelských Indiánů na protějším břehu.

Vrátit se a milovat Pocahontas v lesích, se vším divokým a přiléhavým kolemto je, jak tuší, zhola nemožné. Přemístit ji do velkého města; držet v nějaké malé místnosti někoho, kdo tak cele patří do přírodyto mu přijde ohavné. V Londýně by její bytostná jednoduchost a nedostatek vší kultivovanosti učinil z jejího života jeden velký řetězec strádání, ústící do pocitů odcizení a vykořeněnosti. Jak v čase její nepřítomnosti nenávidí sám sebe a Angličany s jejich samolibými představami o tom, co je správné, a co se sluší!

Hrdlo mu stahuje bolestná touha po ztraceném mládí, neutišitelné dychtění a vědomí promarněné lásky a sladkosti. Člověku je na na této zemi tak nespoutané krásy jistě dáno podržet si blaženost ve svém srdci tak, jako ji zadržují země a nebesa. A přesto se zdá, že právě to nemůže, alespoň ne nadlouho.

Co učinil tak špatného? Kam se poděl ten nový svět, v němž našel takové štěstí? Ty lesy s jejich po nebi toužícími borovicemi? s. 75-76

(…)

INT. STAN

Pocahontas je usazena před Powhatanem v mlhavé temnotě stanu. Císař je od hlavy až k patě hustě pokrytý barvami a natřený olejempaže a ramena má červená, obličej modrý, tělo v barvě černého jantaru. Na uších se mu komíhají sušené pařátky rybaříka. s. 76

(…)

V průběhu následujících týdnů se Smithovi a Pocahontas zadaří ukrást si pro sebe několik společných chvil. Házejí žabky do vody a navzájem se krmí lesními plody. Ukazuje mu ptáčka, jehož přiměla, aby přistál na její ruce. Něžně laská její rameno paličkou orobince a prohlíží si její tetování. V rozpacích se opětovně zahaluje. Stala se více uměřenou a cudnou. Obává se, že před ním bude vypadat jako barbar. Její divoká, přirozená veselost vzala za své. Metaní kozelců není nic než pouhá imitace, předstírání. Už není více onou bezstarostnou, úžas budící bytostí, kterou potkal v lese, zářivou jako anděl, nevinnou a překypující láskou jako dítě. Co to jen způsobil? Zpovzdálí mu Wilf s opatrností kyne na pozdrav. s. 93

(…)

EXT. PŘÍSTAV – INDICKÁ HUDBA

Smith prochází kolonií. Na protější straně zálivu spatřuje lodě, které jsou vybavovány na svůj návrat do Anglie. Nově příchozí mu kynou na pozdrav. Jeho pověst jej předchází.

Zastavuje se před největší lodí. Upírá zrak na napnuté nosníky a lana, na široké voskované plachty, a někde hluboko ve své duši opětovně slyší indickou hudbu, která k němu volala od samého počátku a vždy jej vábila kupředu.

Hudba mu našeptává, že něco takového jako přístav trvalého štěstí není nic než pouhá iluze. Život skýtá okamžiky ničím neohlášených, prchavých vytržení, ty však netrvají déle než zabere oblaku přejít přes Slunce. Jsou stejně pomíjivé, jako ony zlatavé vize, v nichž se člověku zjevuje duše v přírodě, onen letmý třpyt její vzdálené a snově zahloubané příčetnosti.

Šepotá o tom, že Indie se vždy prostírá před námi; všechno je stále možné; neštěstí můžeme nechat za sebou a začít nanovo. Počínaje touto chvílí již Smithe nevidíme přímo, ale hledíme přes jeho rameno. Všímáme si toho, čeho si všímá on — přicházejících a odcházejících námořníků, klábosení nově příchozích průkopníků, větru pohrávajícího si s plachtovím. s. 94

(…)

SPÍCÍ POCAHONTAS

Příroda měkce oddechuje kolem Pocahontas, ležící pod stromem jako nymfa ztracená ve svých zelených snech; Ariadna. Pozvolna přichází k vědomí. Wobblehead ji šimrá na rtu stéblem trávy. Vyplašeně se jej ptá, co se děje. Se zjevnou škodolibostí jí naznačuje, že její přítel Smith se jí dost možná pokouší upláchnout. s. 97

(…)

Podzimní listí se snáší k zemi. Pocahontas se potlouká kolem v rozedraných cárech. Její vlasy, lesknoucí se kdysi jako krkavčí křídlo, nyní splihle visí v zacuchaných vrkočích. Jen pramálo jí sejde na tom, jak vypadá. Vzdala se všech pokusů vyhlížet jako civilizovaná žena; nezůstal jí k tomu sebemenší důvod. Vyhlíží nedbale, zmučeně. Jen s obtížemi ji lze přimět, aby pronesla jediné kloudné slovo. Je jako divoké zvíře, které se odmítá nechat spoutat. Svou ztrátu před světem nijak netají. A když ze svého bolu přeci jen procitne, tak jen proto, aby se se zvráceným potěšením ponižovala před občany Jamestownu  — tím, že tančí a pokřikuje, chová se nepředvídatelným a pobuřujícím způsobem.

Pozoruje po zbytcích slídící psy, kradoucí se zaneřáděnými uličkami, a pociťuje k nim zvláštní náklonnost — ke všem tvorům nízkého a odporného původu, ke všemu opovrhovanému a zneužitému.

Spatřuje Indiány obchodovat s bílými muži. Pohled na jednoduchý, bezstarostný život, jehož se navěky zřekla, ji plní nepopsatelnou hořkostí. s. 100

(…)

Rolfe ji pozoruje, jak si vykračuje v dešti. S úsměvem vzhlíží k obloze a se zavřenýma očima, zatímto Angličané mají naspěch, aby se před deštěm skryli, si vychutnává něžný příval dešťových kapek. Dává se do tance. s. 100

(…)

EXT. TUNDRA (NEWFOUNDLAND) – VÍTR, SKŘÍPĚJÍCÍ STĚŽEŇ

Smithův stín klouže po zemi. V jeho tváři je vepnáno nešťastné, věčným nezdarem korunované pátrání a hledání. Jeho cesty jej nakonec zavedli do bezútěšné, větrem bičované tundry ostrova Newfoundland. V dohledu není jediný strom, jediný bublající potok nebo list, který by promlouval k jeho duši. Zdejší domorodci (Inuité nebo Eskymáci) na něj hledí chladně, očima jako by vytesanýma z kamene, jako na někoho, komu není radno věřit nebo kým je lepší se nepříliš zabývat. K jeho pokusu získat si je úplatkem v podobě nabízených křiklavých korálků se stavějí zády a on je odmršťuje jako cosi dočista bezcenného do strnulé, mrtvé trávy. s. 102

(…)

Pocahontas sedí s Mary na břehu řeky James. Zrakem přechází přes pole a louky, jimiž se potulovala jako malá dívka, až po nehybnou řadu topolů a borovic ježatých. Vzpomíná na noci, kdy se jim nad hlavami mihotala polární záře. Vzduchem se nese pokřikování malých dětí.

MARY

Zdáš se být šťastná.

POCAHONTAS

Mohla bych být. Budu. Cožpak to můžeme odtušit? Znovu mluvím ke své matce. Hovořím s oblaky. Myslela jsem, že už k tomu nikdy nedojde. Mám nyní rodinu.

Pocahontas při hře se svým rozkošným, nyní dvouletým dítětem, všemožně dovádí a poskakuje. Pak se náhle zarazí, jako by si uvědomila, jaké nemístné dojetí se jí zmocnilo a cítila se kvůli tomu provinile. Je to ale tak báječné, opět se cítit být součástí života, cítit, jak jí život spěchá žilami. Ano! Otáčí se k Rolfovi a usmívá se. s. 109

(…)

EXT. LONDÝNSKÉ PŘÍSTAVIŠTĚ

Davy se podivují se nad její krásou, posílají jejím směrem vzdušné polibky a do cesty jí pohazují květiny. Je holubicí míru, živoucím důkazem toho, že nezměrná divočina srdce může být zkrocena a bezvěrec přiveden ke Kristu. Je samotným tělem, ba příslibem americké půdy, Matkou Zemí stejně bezpochyby, jako jí byla starověká Deméter. s. 116

(…)

THOMASOVY HLEDISKOVÉ ZÁBĚRY NA POCAHONTAS A ROLFA

Thomas nepozorovaně přihlíží, jak se jeho matka a otec, držíce se za ruce, procházejí kolem zahrady a radostně pozorují ony všední životní výjevy, které pro ně snad dříve znamenali jen málo, ale které pojednou nabyly moci vyjádřit veškerý význam a nádheru lásky nového světa: psa pronásledujícího hrdličky, strom sklánějící svou korunu, vítr na hladině jezírka. s. 122

(…)

Thomas obezřetně kráčí ke květináči na rohu pozemku, vsunuje svou ručku dovnitř a vytahuje skleněnou žabku.***

POCAHONTAS

(šeptem)

Co je to?

Thomas jí přináší žábu ukázat, nesa ji v obou dlaních, jako by to byl klenot nezměrné hodnoty.

POCAHONTAS

Och, Thomasi! Řekl jsi, že o tom nikomu nepovíš. Bude to naše tajemství.

Prohlíží si jej a vybavuje si dobu, kdy také ona zářívala podobným způsobem a celý svět kolem ní. Postrádá svůj každodenní hold vycházejícímu slunci, časy, kdy odkryla ptačí hnízdo nebo se vyhoupla na strom, náhlý úlek z ledové vody, když se vrhla do řeky — všechny ty malé okamžiky jejího života, které si nikdo jiný nemůže pamatovat, a o nichž se nikdo jiný nikdy nedozví.

V korunách stromů se zvedá vítr. K radosti svého syna ve svých anglických šatech náhle předvede hvězdu. Rolfe spokojeně přihlíží zpovzdálí. s. 130-13 

~

 Poznámky:

* Biblický citát, aluze: viz Matouš 6:28.

** Patrně je myšlen drozd lesní / angl. wood thrush (Hylocichla mustelina), typický to obyvatel severoamerických lesů a podle řady nezávislých svědectví také Malickův oblíbený pěvec. Není bez zajímavosti, že melodický, tajuplně znějící zpěv tohoto zjevem spíše nenápadného opeřence hraje značnou (symbolickou) roli také ve filmu samotném; několikrát za sebou a zřetelně zazní kupříkladu ve scéně, v níž se Pocahontas, zdrcena Smithovou domnělou smrtí, pokusí o sebevraždu požitím jedovaté houby – je to právě drozdův zvonivý zpěv, který ji od tohoto zoufalého činu na poslední chvíli odradí.

*** V originále „glass frog“; mohlo by rovněž znamenat „rosněnku“, nicméně příslušnice této pozoruhodné žabí čeledi se vyskytují pouze a toliko v tropických oblastech Střední a Jižní Ameriky. Dal jsem tudíž přednost výše uvedenému překladu.

 

Napsal: Terrence Malick / Přeložil: Luděk Čertík

 

Reklamy