Tváří v tvář zázraku světa

by Lavran

muttaburrasaurus

Více jak čtyři desetiletí vznikající projekt amerického filmového transcendentalisty Terrence Malicka – filosoficko-poetický přírodopisný epos Voyage of Time: Life’s Journey, vyzývá diváka na meditativní a interpretačně otevřenou duchovní pouť za poznáním všehomíra, v níž se neopakovatelným způsobem snoubí věda s poezií a náboženstvím a která vybízí k dalekosáhlým úvahám o povaze přírodního světa, našeho místa v něm i duchovním poutu, které nás k němu váže…

Významná americká básnířka a citlivá pozorovatelka přírody Mary Oliverová (nar. 1935) se v jedné ze svých lyrizujích esejí doznává, že by jen stěží mohla být tím, kým je – tedy autorkou poezie – bez přírodního světa. „Dveře do lesa jsou pro mě dveřmi do svatyně.“ píše. Něco podobného možno bez přehránění říct i o Terrenci Malickovi – přírodní svět nejenže hraje nebývale významnou úlohu v každém z jeho dosavadních filmů (všechny Malickovy filmy jsou v podstatě variací na téma člověk a příroda), on sám je nadto vášnivým pozorovatelem ptactva a velkým znalcem americké přírody. Patrně tedy nijak nepřekvapí zjištění, že jedním z největších Malickových životních snů – a to již od dob jeho raného mládí – bylo natočení filmu, v němž by středobodem zájmu učinil přírodu samu a za pomoci nejmodernějších filmových technologií i soudobých vědeckých poznatků vypověděl její věkovitý příběh: a právě snímek Voyage of Time (česky Cesta času) je tohoto dávného snu naplněním.

Tao přírody

Měřítkem nebývale rozmáchlé dílo, které je po vzoru velkolepé symfonie rozčleněno do jednotlivých vět s odlišnou náladou a tempem, postihuje vývoj známého vesmíru od jeho zrodu před necelými čtrnácti miliardami let, formování sluneční soustavy a evoluci pozemského života se všemi jejími klíčovými živoucími aktéry i zlomovými okamžiky, moderní technickou civilizaci nevyjímaje. Toto epické drama je přitom vyprávěno prostřednictvím makro- i mikroskopiských přírodních obrazů ze všech koutů světa, z nichž některé byly pořízeny již na konci sedmdesátých let, kdy Malick začal na snímku – tehdy ještě pod odlišným názvem – se zanícením sobě vlastním pracovat, nákladných počítačových simulací i pozoruhodných hraných pasáží, jako je dlouhá sekvence s pravěkými lidmi kdesi v rovníkové Africe, kterou nasnímal Malickův věrný spolupracovník Jörg Widmer.

Podstatnou část filmu tvoří bierstadtovsky opulentní kosmické obrazy, jako je srážka a splynutí dvou galaxií, vznik prvních hvězd, výbuch supernovy či průlet měsíce Europa přes Jupiterovu Velkou rudou skvrnu. Vedle obrazů z chladných a temných rozloh kosmu však snímek ukazuje také nepřeberné množství žijících i dávno vyhynulých živáčků a rostlin – od lišejníků, řas, hlenek, válečů, přesliček a obojživelného diplocaula po africké kočkovité šelmy, slony, žirafy, šimpanze, pštrosy či trávy a kvetoucí rostliny. Nápadně velký prostor – a to z vcelku prostých důvodů: vždyť převážná část evoluce se odehrávala pod mořskou hladinou a ve vodě také život s největší pravděpodobností svou nesmírnou cestu započal – dostávají namnoze rozmanití obyvatelé moří a oceánů, jako jsou ostrorepi, salpy, korály, sépie, krabi, tuleni, plejtváci, nespočet druhů ryb a obzvláště pak snově vyhlížející medúzy, jež jsou ve svém takřka dokonalém souznění s rytmy a prouděním oceánu pro Malicka ideálním ztělesněním toho, co nazývá „Tao přírody – věčného plynutí všeprostupující životní energie, o jejíž zachycení a zviditelnění usiluje ve Voyage of Time především.

Co znamená tento svět?

Ačkoli na snímku spolupracovala řada profesionálních přírodopisných kameramanů, jejichž jména možno nalézt také pod zavedenými populárně-naučnými sériemi z produkčních stájí BBC či National Geographic (namátkou hlavní kameraman filmu Paul Atkins či dlouholetý specialista na africkou faunu Mark Deeble), přičemž National Geographic Society na jeho dokončení roku 2003 poskytla i zvláštní grant, snímek má svým pojetím mnohem blíže k umělecky laděným přírodopisným filmům francouzské provenience, jako jsou Oceány, Mikrokosmos či Svátek divočiny. S těmito snímky pojí Malickův kosmogonický opus především snaha o to, přiblížit dokumentární formu poezii a hudbě – tedy k takovému druhu diváckého zážitku, který je spíše než na popisnosti a faktech založen na prožitcích, pocitech, nejednoznačnosti a naznačování, stejnou měrou ale i touha odpoutat se od zavilých stylistických klišé s žánrem přírodopisných filmů neodmyslitelně spjatých, jako je doslovně ilustrativní hudební doprovod nebo představivost omezující výkladový komentář.

Ve srovnání s přírodopisnou produkcí, s níž se lze běžně setkat na televizních obrazovkách, upoutá Voyage of Time zejména nezvyklým důrazem užití širokoúhlých objektivů, které snímané živáčky (ale kupříkladu i proud pomalu tekoucí lávy) přibližují divákům prakticky na dotek, nápadnou výtvarnou stylizací, v níž dominují typicky malickovské obrazy se Sluncem na pozadí či hudební stopa složená převážně ze symfonických a chorálních skladeb duchovního rázu. Nejvíce osobitým prvkem filmu je však bezpochyby básnivý, modlitbu připomínající komentář v podání australské herečky Cate Blanchett (s Malickem spolupracovala již na filmech Knight of Cups a Song to Song), který se prostřednictvím naléhavých i dětsky zvídavých otázek typu “Kdo jsi? Dárkyně života? Přinašečka světla?” Kdo mě sem přivedl? „Co znamená tento svět?“ obrací k tajuplné, blíže neurčené Matce zosobnění jakéhosi univerzálního tvořivého principu, který dává vznikat všem vnímatelným přírodním podobám a tvarům.

Nesobecký gen

Od běžných přírodopisných filmů se ale snímek odlišuje i v jiném, neméně důležitém směru: a sice způsobem, jímž portrétuje přírodní svět, respektive jeho živoucí obyvatele. Zatímco mnohé televizní přírodopisné filmy jsou ve svém pohledu na živou přírodu poplatné hrubě reduktivnímu výkladovému rámci darwinistické biologie, která celý přírodní svět chápe de facto jako jedno velké krvavé bojiště a udivující pestrost pozemského života toliko jako produkt náhody a nutnosti, Voyage of Time nabízí poněkud odlišný a barvitější pohled na věc. Krása a rozmanitost života není v Malickově podání jen výsledkem slepého boje o přežití a touhy po sebezachování na úkor druhých, ale od jeho nejranějších počátků také a především spolupráce a nesobeckosti (Malickovým jazykem: lásky). Vzájemnost coby jednu ze základních sil evoluce všeho živého přitom ilustruje nejen na dobře známém příkladu vzniku eukaryotických buněk (de facto symbiotickém svazku primitivních buněk prokaryotických, který v rámci své přelomové endosymbiotické teorie poprvé popsala bioložka Lynn Margulisová, shodou okolností jedna z Malickových klíčových odborných poradkyň), ale rovněž na druzích, které byli ještě v relativně nedávné historii (viz například snímek The Animal World z roku 1956) líčeny jako chladnokrevné bestie neschopné jakýchkoli jemných citů, tedy jakožto dokonalé ztělesnění přírody s rudými tesáky a drápy – totiž dinosaurech (konkrétně snímek zachycuje projevy mateřské něhy dospělé samičky býložravého muttaburrasaura vůči svému mláděti).

Stejně tak na rozdíl od většiny přírodopisných filmů nestaví Malick svůj příznačně citlivý a uvážlivý snímek na neutuchajícím přívalu akce a dramatu ve stylu agresivních a hlučných hollywoodských férií (spektakulárních honičkách, krvavých loveckých výjevech; ačkoli ani zde lov pochopitelně nechybí – Malick do snímku zahrnul kupříkladu záběry s lovícími marlíny a tereji), nýbrž spíše na pomalosti, prodlévání a obrazech tichých a poklidně vznešených krajin.

Výprava do lůna stvoření

Ten největší rozdíl oproti konvenční přírodopisné tvorbě ale v posledku tkví v tom, že Voyage of Time není (a nemá být) jen okázalou exkurzí do dávno zašlých věků přírodní historie, jak by se snad mohlo leckomu z výše řečeného zdát, nýbrž skutečně provokativním duchovním, ba možno snad říci až existenciálním dílem, které v duchu nadčasových esejí a knih filosofujícího paleontologa Lorena Eiseleyho (1907-1977) konfrontuje diváka s těmi nejzákladnějšími otázkami lidského a obecně přírodního bytí, ať už jde o přítomnost násilí/zla ve světě, zrod a evoluci vědomí či paradoxní povahu života samotného – onoho neklidného, věčně se proměňujícího poutníka, jehož hýřivá nádhera nevyhnutelně vyrůstá ze smrti, rozkladu a utrpení. Je to láskyplnná a radostná, úžas probouzející oslava planety Země a života ve všech jeho závratně bujivých podobách, zároveň ale poetická, rozjímavá a hluboce niterná výprava do samého lůna stvoření, filosofické i nepokrytě mystické pátrání po nejskrytějším prameni a (prvo)počátku veškeré existence. Především jde ale o dílo, které šíří svého záběru i vpravdě neotřelým způsobem, jímž ke své látce přistupuje, nemá mezi soudobými přírodopisnými filmy (a nejen mezi nimi) obdoby. A jako takové si zasluhuje zvýšenou pozornost každého, kdo to s přírodou a filmem myslí alespoň trochu vážně.

Luděk Čertík

Poznámka: Zde uveřejněný text je mírně odlišnou podobou recenze, kterou jsem napsal do kulturní rubriky společensko-ekologického časopisu Sedmá generace, č. 2/2017 (s. 46-47). K Malickovu přírodopisnému opus magnum se letos ještě vrátím v textu Ó, Živote! Ó, Matko!, krátkém uvedení ke komentované obrazové encyklopedii Přírodovědná rukověť k filmu Cesta času.

Advertisements