Hvězdy a ptáci

by Lavran

vlcsnap-2017-04-12-18h23m29s332

Kudlanka nábožná: jedna z četných ilustrací ke knize Fabreova Kniha hmyzu (Fabre’s Book of Insects) od viktoriánského ilustrátora E. J. Detmolda (z filmu Strom života)

 

Část I.

Malickův vztah k přírodě ve výpovědích přátel a spolupracovníků

Terry mě žádal o hodně věcí, u nichž jsem byl nucen potlačovat smích. Vzpomínám si na jeden konkrétní záběr, nepletu-li se, byl to vlk uhánějící vzhůru do svahu. Říkal jsem si: Co to má krucinál znamenat?Neměl jsem sebemenší ponětí, co tím měl na mysli. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že spatřuje jakési spojení mezi lidskými bytostmi a zvířaty a také rostlinami. Vím, že to zní příliš filosoficky, ale zdá se, jako by viděl nějakou spojitost mezi zvířaty, rostlinami a zemí.

~ Haskell Wexler

Asi jen málokoho, kdo je s Malickovou tvorbou byť jen rámcově obeznámen, by s vážnou tváří napadlo polemizovat s tvrzením, že Malickovy filmy jsou v prvé řadě dílem člověka s kromobyčejně silným vztahem k přírodnímu světu. Přírodní svět nejenže v každém z dosud uvedených snímků tohoto plachého filmového transcendentalisty a duchovního nástupce velkých amerických básníků, jakými byli Walt Whitman (1819-1892) či výrazově úsporný přírodní mystik Robert Frost (1874-1963), vystupuje po boku lidských hrdinů jako jedna z důležitých postav (v případě Malickova vrcholného díla, humboldtovsky všeobjímajícího přírodopisného snímku Cesta času, v němž tvůrce zachycuje postupnou evoluci kosmu a pozemského života, je dokonce postavou ústřední), všechny lze navíc v jádru chápat jako variace na téma člověk a příroda, respektive vztah člověka k přírodě a jeho místo v ní. O Malickově zvýšeném zájmu o přírodu ale koneckonců nesvědčí toliko filmy samotné, jakkoli právě na nich je režisérův hluboce intimní vztah k přírodě (ovšemže) patrný nejvíce, nýbrž také mnozí Malickovi blízcí přátelé a spolupracovníci. Ti Malicka jednomyslně popisují jako velkého milovníka přírody (britský filmový producent Nigel Ashcroft, jenž měl na starost speciální přírodopisný štáb během natáčení filmu Strom života, jej označuje doslova za nadšence/blázna do divoké přírody)[1], někoho, koho příroda – slovy francouzského herce, režiséra a producenta Jacquese Perrina (Ptačí svět, Oceány, oba společně s Jacquesem Cluzaudem) – vášnivě uchvacuje[2] a kdo, jak na svého dlouholetého přítele prozradil produkční designér Jack Fisk, nevynechá jedinou příležitost, aby mohl v přírodě trávit svůj volný čas.[3]

Mnozí členové štábu opakovaně zmiňují Malickovu obzvláštní zálibu v natáčení volně žijících zvířat a přírody obecně (Dlouhé hodiny natáčel malé věci a drobná zvířata v prérii. Vítr vanoucí přes písečný násep uprostřed noci… světlo dopadající na nějaký předmět! vzpomíná na natáčení filmu Zapadákov herec Martin Sheen[4]), stejně jako tvůrcovu nápadnou vnímavost vůči přírodnímu světu, která často zásadním způsobem ovlivňuje průběh a podobu natáčení samotného – mnohokrát se ve výpovědích a vzpomínkách setkáváme s tím, že Malick během natáčení nějaké scény (často k nelibosti zúčastněných herců a nemalému pobavení štábu) neočekávaně nasměroval kamery na právě prolétající hejno divokých hus, orlovce či káni rudoocasou.[5] Výmluvná je ve vztahu k Malickově osobnosti a jeho kromobyčejně silnému smyslu pro fysis ve všech jejích vnímatelných (a zvláště živoucích) podobách i následující vzpomínka kameramana Haskella Wexlera na to, jak se s Malickem poprvé setkal při natáčení filmu Nebeské dny: [imituje Malicka] Och, zdravíčko, Haskelle, myslím, že budeme něco natáčet támhle opodál.Skvěle, Terry. Jsem moc rád, že tady můžu být. Uvidíme, co se bude dít.Viděl jsi běžet travou toho divokého krocana?“[6]

Zdaleka nejčastěji se však v dostupných svědectvích setkáváme s tím, jak silně emocionálně na Malicka přírodní svět působí (asistent režie Bill Scott kupříkladu vzpomíná na to, s jakou mystickou intenzitou na Malicka během natáčení filmu Zapadákov účinkoval ráz krajiny či náhlé proměny počasí[7], Malickův dobrý přítel ze školních let Jim Romberg pro změnu uvádí, jak hluboce se Malicka dotkla zkušenost s dlouhým pobytem v otevřených prostorách texaských a kanadských pšeničných lánů během letních námezdních prací[8]), obzvláště pak s popisy Malickova nezkaleného a dětsky bezprostředního úžasu nad okolním světem (a existencí jako takovou), kterýžto pocit takřka hmatatelně prostupuje také všechny jeho filmy, ba který se Malick jejich prostřednictvím pokouší v divácích probudit, roznítit, zažehnout. Snad nejlépe tuto Malickovu schopnost žasnout a radovat se i nad tou zdánlivě nejobyčejnější věcí zachycuje vzpomínka herce Forda Flannagana. Ten na stránkách knihy One Big Soul: And Oral History of Terrence Malick[9] popisuje úsměvnou příhodu, kdy Malick po dokončení inscenačně náročné scény během natáčení Nového světa našel zalíbení ve velkém domácím praseti, které kvičelo a poskakovalo nad kukuřičným klasem nebo něčím, co v té chvíli zrovna nalezlo“ a začal s nadšením a úsměvem – jako malý kluk v dětské zoo – na všechny kolemstojící pokřikovat, ať si jej také prohlédnou.

Co však Malicka do značné míry odlišuje od mnoha jiných filmových tvůrců se silnou osobní vazbou na přírodní svět, je v rozhovorech často zmiňovaná skutečnost, že Malickův zájem o přírodu má také nápadný rozměr přírodovědný; tedy, že Malick je schopen přírodu nejen cítit a vnímat, ale že ji rovněž dobře zná. Terry ví o přírodě všechno – například, jaké druhy ptáků jsou na tahu v určitou dobu, říká kameraman německého původu Jörg Widmer. Někdy se stávalo, že řekl: Klidně teď natáčejte tenhle druh, ale musíte být hotovi před koncem října, poněvadž pak už tady nebude A jindy: ‚Fenykl bude pryč na sklonku září, měli bychom tedy naplánovat vhodný okamžik pro zasetí kukuřice, aby nám uzrála ve správný čas.“[10] Přírodopisný kameraman Paul Atkins, hlavní kameraman filmu Cesta času, vyjádřil tento vskutku nepřehlédnutelný rys Malickova zájmu o přírodu následovně: Procházet se texaskými lesy po Terryho boku, je jako být s průvodcem, který zná jméno každého opeřence a stromu.[11] Něco podobného ale o Malickovi tvrdí i známý americký herec a režisér Sean Penn, představitel ústředních rolí ve filmech Tenké červená linie a Strom života: Pokud v Americe prolétá nějaký pták a on měl čas si jej dobře prohlédnout či alespoň jej zaslechnout, ví, o jaký druh se jedná. Jde-li to strom, tuší, o jaký druh jde – neušel jeho pozornosti. A jedním dechem dodává, že Malick mu svým přírodovědným rozhledem velmi připomíná Edwarda Abbeyho (1927-1989; z obsáhlého díla tohoto autora si zasluhuje doporučení především kultovní kniha Desert Solitaire) a Wallace Stegnera (1909-1993), dva významné americké „píšící přírodovědce” (angl. literary naturalists).[12]

Spolupracovníci a přátelé o Malickovi obecně hovoří jako o člověku s neukojitelnou zvídavostí a nebývale širokým horizontem zájmů; o někom, kdo se – slovy Malickovi bývalé manželky Michèle Morette – zajímá o všechno od mravenců, rostlin, květin a travin až po filosofii, aniž by to působilo jakkoli nepatřičně.[13] Tuto příznačnou šíři Malickových přírodovědných zájmů (a zároveň schopnost propojovat zdánlivě neslučitelné; vidět skryté spojitosti tam, kde jiným unikají) výmluvně ilustruje dokumentaristka Laura Dunn: Vyprávíte mu něco o motýlech v povodí Barton Springs [přírodní pramen a oblíbená rekreační oblast v texaském Austinu, pozn. autora] a on najednou začne hovořit o půdě a půdu obývajících druzích hmyzu.”[14] Kolik toho o přírodě (a přírodních vědách) ví však měl Malick možnost prokázat také osobně – a to při vzácném veřejném vystoupení na Environmentálním filmovém festivalu ve Washingtonu DC z 15. března 2017, kde se po projekci režisérské verze filmu Voyage of Time: The IMAX Experience (tedy verze bez Pittova vysvětlujícího doprovodného komentáře) zúčastnil obsáhlé debaty s teoretickým fyzikem Brianem Greenem (v češtině například Struktura vesmíru či Elegantní vesmír). Malick při této ojedinělé příležitosti hovořil o možné spojitosti mezi zrodem vědomí a konvergentní evolucí oka napříč živočišnou říší, zvláště pak u měkkýšů (konkrétně uvedl příklad australské sépie vějířovité, jejíž zástupci – coby představitelé dávno vyhynulých hlavonožců kambrijských moří – se objevují přímo ve filmu), citoval z Darwinova spisu O původu druhů (On the Origin of Species; poprvé 1859[15]) a poměrně obsáhle přítomnému publiku referoval o endosymbiotické teorii[16] a své dlouholeté přátelské známosti s její původkyní, bioložkou Lynn Margulisovou (1938-2011), která se coby jedna z klíčových odborných konzultantek na zmíněném filmu (respektive částech věnovaných ranému mikroskopickému životu) úzce podílela.[17] Malick během tohoto vystoupení také prozradil, že by v budoucnu rád natočil další přírodopisné filmy, jen kdyby – cituji – dokázal přijít na to, jak to zařídit, (podotkněme, že financování takto zaměřených filmových projektů je vzhledem k jejich nejisté finanční návratnosti zpravidla dosti obtížné). Jmenovitě se pak zmínil o snímku věnovaném bioluminiscenci (doslova řekl: Vždy jsem se domníval, že snímek o bioluminiscenci by mohl být obzvláště krásným filmem o světle,), tedy světlu produkovaném živými organismy, jako jsou obrněnky, světlušky, larvy i dospělci novozélanského hmyzu Arachnocampa luminosa, hlubokomořské olihně Watasenia scintillans, některé druhy vyšších hub či dokonce evropských žížal.[18]

Jakkoli se však Malick zajímá o přírodu v celé její nádheře a závratnosti (kromě již zmíněného jej údajně dlouhodobě fascinují moře a oceány[19] či symetrie a vzory, které se opakují napříč přírodním světem[20] – něco, co je patrné zejména ve filmu Cesta času), dvě oblasti mezi jeho zálibami spojenými s jejím poznáváním (a neméně ovšem i prožíváním) nápadně vyčnívají nad ostatní a taktéž se nejvýrazněji promítají do podoby filmů samotných. Na prvém místě je to Malickova letitá vášeň pro pozorování ptactva – neboli birdwatching/birding (česky ojediněle uváděno jako ptáčkaření); de facto amatérsky – tedy primárně pro potěšení – provozované ornitologie.[21] Jakkoli bohužel není známo, kdy a jak se Malick k této specificky anglo-americké (ale i u nás stále populárnější) volnočasové aktivitě dostal, představuje nepochybně velmi důležitou část jeho života. O vážnosti, s jakou Malick k pozorování ptactva přistupuje, ostatně svědčí nejen postřehy dlouhé řady Malickových bližních a kolegů (příznačný je kupříkladu postřeh herce a dramatika Sama Shepharda, který ztvárnil jednu z hlavních rolí ve filmu Nebeské dny: ten v jednom ze svých dopisů adresovaných Johnymu Darkovi líčí, jak se v Texasu nedávno setkal s Malickem a jeho ženou, načež dodává, že pozorování ptáků – o němž se zmiňuje v samém úvodu dopisu – je jejich oblíbenou formou trávení volných dní)[22], nýbrž i značné množství času a prostředků, které do této kratochvíle vkládá. Filmový kritik Matt Zoller Seitz píše, že s trochou štěstí možno Malicka s dalekohledem na krku a pozorovatelskou výbavou potkat v jistých částech Austinu (a snad s ním i na toto téma zabřednout do družného rozhovoru[23]), Malick však pravidelně cestuje za pozorováním ptactva i do různých vzdálených a exotických destinací[24], přičemž se může pyšnit bohatými zkušenostmi s pozorováním po boku natolik vyhlášených znalců přírody, jako je texaský rodák Victor Emmanuel[25] či autor kultovního duchovního cestopisu Sněžný levhart (The Snow Leopard, 1978; česky poprvé 1998), cenami ověnčený literát, aktivista a zenový učitel Peter Matthiessen (1927-2014), jehož Malick dokonce obsadil do drobné autobiografické role ve snímku Knight of Cups.[26] Malickova láska k našim opeřeným bližním je ovšem evidentní také ze všech jeho dosavadních filmů, v nichž zpravidla (jako je tomu například u orlovce říčního ve snímku Nový svět či mořských racků ve filmech Strom života a Knight of Cups) vystupují coby symbol svobody a volnosti, nespoutanosti lidské duše a jejího spojení s platónským nadnebesím.[27] Celkově možno napříč Malickovou filmografií napočítat desítky zástupců světové avifauny, od vyhynulých holubů stěhovavých a papoušků karolínských, kteří byli pomocí digitálních triků znovuoživeni pro historický snímek Nový svět až po kolibříky, labutě, vlaštovky a husy domácí, nemluvě o dalších desítkách, ba stovkách druhů zastoupených toliko ve formě jejich rozmanitých hlasových projevů.[28] Dodejme, že ačkoli se žádný Malickův film nevěnuje ptactvu nebo jeho pozorování přímo (nebudeme-li ovšem počítat ojedinělé scény, v nichž postavy na přítomnost ptactva nějakým způsobem reagují nebo dokonce upozorňují[29]), nebylo k tomu v jednu chvíli příliš daleko; po jistou dobu bylo totiž Malickovo jméno spojeno s produkcí filmové adaptace knihy On the Wing: To the Edge of the Earth with the Peregrine Falcon (Za letu: Až na konec světa se sokolem stěhovavým, poprvé 2005) texaského přírodovědce a cestovatele Alana Tennanta – dobrodružného příběhu o sledování migrujících sokolů stěhovavých napříč Severní a Jižní Amerikou ve stařičké Cesnně.[30] Z tohoto záměru však nakonec z neznámých důvodů sešlo – není ovšem vyloučeno, že by se Malick mohl k tomuto projektu, ať už jako režisér nebo producent, v budoucnu vrátit.[31]

K nebeské sféře se ovšem přímo i symbolicky vztahuje také Malickův druhý velký přírodovědný koníček: a totiž zájem o astronomii a obecně pronikání do tajů blízkého i vzdáleného vesmíru, kterýžto má, jak zanedlouho uvidíme, původ již v dobách Malickova raného dětství.[32] Malickův kladný vztah k hvězdářství je pochopitelně nejvíce patrný v sekvenci Stvoření z filmu Strom života a v kosmogonickém opusu Cesta času, jejichž značná část zachycuje rozličné astrofyzikální jevy a majestátní kosmická tělesa (vznik první generace hvězd, formování sluneční soustavy, výbuch supernovy, sluneční erupce, spirální galaxie, černé díry, mlhoviny apod.). S kosmickými obrazy se ale setkáme například i ve snímcích Knight of Cups (chvějící se závoj polární záře viděný z oběžné dráhy Země v úvodních minutách filmu), Song to Song (zrychlené černobílé obrazy Saturnu a dalších planet sluneční soustavy protkané se záběry z úvodní dramatické scény slavného impresionistického filmu Ménilmontant) či Nový svět, kde jedna ze společných scén mezi Smithem a Pocahontas vrcholí dlouhým záběrem noční oblohy se zákrytem (okultací) Venuše Měsícem. Podobné momenty však nalezneme i v Malickových scénářích: příkladem budiž scéna z literární předlohy k filmu Nebeské dny (revidovaná verze z 2. června 1976), ve které farmář Chuck a jeho nastávající manželka Abby (ve filmu Sam Shepard a Brooke Adams) společně pozorují noční oblohu pomocí hvězdářského dalekohledu, přičemž dle Malickova popisu spatřují planetu Jupiter, Krabí mlhovinu a kanály na povrchu Marsu.[33] Pro úplnost dodejme, že kosmické tematice se věnuje i Malickův nezrealizovaný námět na životopisný film o amerických astronomech Edwinu Hubbleovi (1889-1953) a Miltonu Humasonovi (1891-1972), který napsal společně s Jayem Woodriffem.[34]

Část II.

Kořeny Malickova vztahu k přírodě

Terry je z velké části přírodovědcem, protože pochází právě odtud. Podle mého soudu toho o těchto věcech ví dost bez ohledu na to, o jakou část světa se jedná, protože je v tomto směru velmi vzdělaný, zároveň se ale domnívám, že vyrostl s fascinací ke zdejší krajině.

~ Sean Penn[35]

Stejně jako je tomu u mnoha jiných filmových tvůrců a tvůrkyň, jejichž dílo – vzdor odlišným národnostem, vyznáním a estetickým preferencím – pojí kromobyčejně silné pouto k přírodnímu světu (namátkou zmiňme alespoň japonskou režisérku Naomi Kawase [Smuteční les Mogari, Utiš vodu], duo francouzských biologů-dokumentaristů Clauda Nuridsany a Marie Pérennou [Mikrokosmos, Příběh modré planety], italského solitéra Franca Piavoliho [Il Pianeta Azzurro, Nostos: Il ritorno] či Malickova krajana Carrolla Ballarda [Černý hřebec, Volání vlků][36]), má také Malickova láska k přírodě a zájem o ni (pra)původ již v dobách tvůrcova raného dětství.

To Malick cele prožil daleko od hluku a vřavy amerických velkoměst, konkrétně v oklahomském městečku Bartlesville na východní hranici indiánské rezervace Osage a v nevelkém texaském městě Waco na řece Brazos, kam Malickova rodina přesídlila počátkem padesátých let. Od útlého věku Malick náruživě četl (mezi jeho oblíbenou dětskou četbu se řadily natolik rozmanité tituly, jako Švýcarský Robinson Johanna Davida Wysse, Kiplingovy Knihy džunglí, Ezopovy bajky či okouzlující vyprávění ze světa hmyzu z pera dnes již pozapomenutého francouzského entomologa a přírodovědce-samouka Jeana-Henriho Fabra [1823-1915; česky například Život pavouka, Šestinozí bohatýři či Zápisky ze života hmyzu][37]) a prakticky denně trávil čas pod širou oblohou, zpravidla průzkumem nedohledné prérijní krajiny v okolí svého domova, jejíž charakter jako by se nesmazatelně otiskl nejen do Malickovy nezaměnitelné obraznosti (viz ikonické obrazy travin ve větru, otevřených prostor a vysoké oblohy), ale v jistém smyslu také do příznačně všeobjímající, takřka kosmicky široké perspektivy, s jakou ve svých filmech pohlíží na existenci jako takovou.[38]

Jak dokládá pozoruhodná zmínka v dobovém periodiku Waco Tribune-Herald z 30. listopadu roku 1952, v níž se praví, že Malick překvapitel své učitele a spolužáky na základní škole čtyřiceti tří stránkovým pojednáním o planetách sluneční soustavy[39], začal se Malick již v poměrně raném věku (zpráva vyšla přesně v den jeho devátých narozenin) živě zajímat o tajemství vesmíru a dávnou historii planety Země. Tento zájem podle Paula J. Mahera probudila v Malickovi četba tehdy nově vydávaných populárně-naučných publikací, zejména bohatě vypravené třináctidílné série The World We Live In (Svět, ve kterém žijeme), kterou mezi léty 1952-1953 publikoval magazín Life.[40] Nemalou roli v podnícení Malickova mladického zaujetí pro astronomii (a přírodní vědy obecně) ale nepochybně sehrál též Malickův otec Emil (1917-2013), vzděláním a povoláním ropný geolog, ale zároveň autor bezpočtu technických patentů v oboru leteckého a raketového inženýrství, tedy v oblastech, na něž se pod vlivem studenoválečných nálad orientoval tehdejší Emilův zaměstnavatel.[41] Na utváření Malickova vztahu k přírodě jako takového však měla neméně silný – ne-li mnohem důležitější a trvalejší – vliv i Malickova hluboce zbožná matka Irene (1912-2011); byla to koneckonců právě ona, kdo v dospívajícím Malickovi (a zároveň i jeho mladších bratrech Larrym [1946-1968] a Chrisovi [1948-2008]) pěstovala křesťansky laskavý a soucitný vztah ke všem živoucím bytostem, tolik příznačný pro celé jeho budoucí filmové dílo.[42]

Důležité (a dlouho přehlížené) údobí ve vztahu k formování Malickovy celoživotní náklonnosti k přírodnímu světu a vůbec jeho svérázné chápání lidského místa v něm představovala zvláště léta prožitá na Episkopální škole sv. Štěpána v texaském Austinu, kterou Malick navštěvoval od pozdního léta roku 1955 do jara roku 1961.[43] Škola se nacházela na rozlehlém pozemku bývalé kozí farmy západně od centra Austinu a podobně jako osamělý Farmářův dům ve snímku Nebeské dny stála na vysokém oblém kopci, z jehož vrcholu se návštěvníkům otevíral velkolepý pohled na okolní malebnou krasovou krajinu a třpytící se hladinu řeky Colorado (potažmo jezera Austin) hluboko pod ním.[44] Umístění školy podle Malickova dávného přítele Jima Romberga vyvolávalo téměř hraničářský dojem[45] – ke škole vedla jediná odlehlá příjezdová cesta a vůkolní krajina byla v oněch dobách dosud prakticky neosídlená (jak vzpomíná sám Malick v krátké recenzi, kterou společně se svou nynější manželkou Alexandrou napsal ke knize The Ranch That Was Us (Ranč, který byl námi, 2012) texaské autorky a zároveň Malickovi středoškolské spolužačky Becky Crouch Patterson: „Na sklonku padesátých a počátkem šedesátých let, před tím než rozšiřující se civilizace vymazala původní tvář zdejší přírody, zde stále byly dlouhé míle osamělých vápenatých cest [v originále caliche roads], honáci dobytka přoucí se s pastevci ovcí a nekonečné kopce pokryté porosty naditců, jalovců a stálezelených dubů[46]). Školní pozemky nadto oplývaly nebývalým bohatstvím rostlinného a zvířecího života (vedle několika stovek druhů původních – namnoze suchomilných – rostlin se daná oblast vyznačovala a dosud vyznačuje obzvláště hojnými počty hnízdícího i protahujícího ptactva: od jara do podzimu zde možno pozorovat kupříkladu pestře zbarvené papežíky zelenohřbeté, tyranovce rubínové či kolibříky černobradé) a studentům stačilo jen seběhnout z příkrého svahu, aby se ocitli u zurčícího potoka, nad nímž tvořily hustou klenbu koruny tisovců dvouřadých a platanů západních.[47] Všude kolem nás byla příroda a člověk se cítil svým způsobem izolovaný od zbytku světa, vzpomíná již zmíněný Jim Romberg a výslovně dodává, že „Terry toto velmi oceňoval.[48] Nakolik pevně tamní krajina Malickovi přirostla k srdci, ostatně dokazuje nejen skutečnost, že se mu na počátku tisíciletí stala zřejmě již trvalým domovem (v Austinu žije se svou ženou Alexandrou přinejmenším od roku 2002, kdy zakoupili skromný rodinný dům v poklidné čtvrti West Lake Hills[49]), nýbrž také, že jej dle jeho vlastních slov v polovině sedmdesátých let inspirovala k napsání scénáře k filmu Nebeské dny[50] a že se v nedávné době dokonce stala ústředním dějištěm Malickova existenciálního hudebního dramatu Song to Song.

Poznámky:

[1] He’s a wildlife buff. He know his wildlife, he loves going birding, as the Americans call it, at bird reserves and things. Citováno podle Paul Maher, One Big Soul: An Oral History of Terrence Malick. Upstart Crow Publishing 2014, s. 156.

[2] Perrin, s nímž se Malick osobně dobře zná a který byl jedním z mnoha výkonných producentů filmu Cesta času, rovněž zmiňuje, že Malick [m]á rád naše filmy, protože jsou plné zvířat a přírody.“ Marie-Noëlle Tranchant. Terrence Malick: deux ou trois choses qu’on sait de lui. Le Figaro. Dostupné na: http://www.lefigaro.fr/cinema/2013/03/05/03002-20130305ARTFIG00237-terrence-malick-deux-ou-trois-choses-qu-on-sait-de-lui.php.

[3] Bilge Ebiri, Veteran Production Designer Jack Fisk on the Wilderness of The Revenant and the Decadence of Knight of Cups. Vulture.com. Dostupné na: http://www.vulture.com/2016/03/jack-fisk-production-design-the-revenant-knight-of-cups.html

[4] Carlo Hintermann, Daniele Villa (eds.), Terrence Malick: Rehearsing the Unexpected. London: Faber & Faber 2016, s. 61.

[5] Podobné příhody popisují například americký herec John C. Reilly (viz Paul Maher, One Big Soul: An Oral History of Terrence Malick. Upstart Crow Publishing 2014, s. 125), původem britský herec Ben Chaplin (viz C. Hintermann, D. Villa (eds.), Terrence Malick…, s. 208) či herecký veterán Christopher Plummer (viz David Edelstein, Plummer’s Peak: The actor on bar-hopping with Robards, despising Gretl, and mocking Malick. NYMag. Online dostupné na: http://nymag.com/movies/features/christopher-plummer-2011-6/index1.html).

[6] P. Maher, One Big Soul…, s. 75.

[7] Nathaniel Penn, Badlands: An Oral History. GQ Magazine. Dostupný na: http://www.gq.com/story/badlands-oral-history.

[8] P. Maher, One Big Soul…, s. 30

[9] Tamtéž, s. 151

[10] C. Hintermann, D. Villa (eds.), Terrence Malick…, s. 286-7

[11] Z rozhovoru, který jsem s Atkinsem provedl prostřednictvím e-mailové korespondence v září roku 2014. Kompletní český překlad viz Rozhovor s přírodopisným kameramanem Paulem Atkinsem. Rytíř pohárů. Online dostupný na: https://rytirpoharu.wordpress.com/2015/11/14/rozhovor-s-kameramanem-paulem-atkinsem/.

[12] C. Hintermann, D. Villa (eds.), Terrence Malick…, s. 81

[13] Peter Biskind, Runaway Genius. Vanity Fair, 1998, č. 460, s. 206.

[14] Eric Benson, The Not-So-Private Life of Terrence Malick. Texas Monthly. April 2017 Dostupné na: „http://www.texasmonthly.com/the-culture/the-not-so-secret-life-of-terrence-malick/“.

[15] Konkrétně zmínil slavnou pasáž ze samého závěru knihy, v níž Darwin vyjadřuje bezprostřední úžas nad velkolepostí a bohatostí živoucích forem: Shledávám určitou velkolepost v tomto pohledu na život, jehož četné schopnosti byly původně vdechnuty Tvůrcem do několika málo forem či dokonce do jediné formy, a v tom, že se za oběhu naší planety v souladu s neměnným gravitačním zákonem z tak prostých počátků vyvíjely a stále ještě vyvíjejí nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné formy života. Charles Darwin, O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia, 2007, s. 544.

[16] Detailně o endosymbiotické teorii viz např. Lynn, Margulis, Dorion Sagan, What is Life? London: Weidenfeld and Nicolson, 1995 či Lynn Margulis, Symbiotická planeta: Nový pohled na evoluci. Praha: Academia, 2001.

[17] Není přitom bez zajímavosti, že Malick Margulisové na oplátku pomohl zdigitalizovat a zachránit část vzácného archivu s filmovými záběry z oboru vývojové biologie, které jsou nyní uloženy v Kongresové knihovně (více o tomto záslužném činu viz Nathan Currier, Evolution Helps Those Who Help Their Selves. The Huffington Post. Dostupné na: http://www.huffingtonpost.com/nathan-currier/evolution-helps-those-who_b_5817298.html). Podle Terry Y. Allenové se Margulisová dokonce pokoušela Malicka angažovat do filmového projektu o životě své oblíbené básnířky Emily Dickinsonové (1830-1886). Uvažovaný snímek měl být založen na kontroverzní literární studii „Neighbor — and friend — and Bridegroom –„: William Smith Clark as Emily Dickinson’s Master Figure od Ruth Owen Jonesové (původně uveřejněno v The Emily Dickinson Journal 11, 2002, č. 2, s. 48-85). Blíže o tom viz Terry Y. Allen, Next to Emily Dickinson. In: Dorion Sagan (ed.), Lynn Margulis: The Life and Legacy of a Scientific Rebel. White River Junction: Chelsea Green Publishing, 2012, s. 165.

[18] Citováno pohle audio nahrávky z místa konání, za jejíž nezištné poskytnutí tímto vřele děkuji Huguesovi Fournierovi.

[19] Rozhovor s přírodopisným kameramanem Paulem Atkinsem. Rytíř pohárů. Online dostupný na: https://rytirpoharu.wordpress.com/2015/11/14/rozhovor-s-kameramanem-paulem-atkinsem/.

[20] Trikový specialista Richard Taylor II., který s Malickem na sklonku sedmdesátých let úzce spolupracoval na ambiciózním kosmogonickém filmu Qasida (někdy uváděn pouze pod zkratkou Q, případně pod pracovními názvy The Cosmogony či The Beginning of the World) – jakémsi předchůdci či rané verzi Malickova přírodopisného (velko)filmu Cesta času, vzpomíná, že Malicka nadmíru zajímali [k]ymatické vzory, způsob, jakým se chovají tekutiny, když je vylijete a tytéž vzory pozorovatelné v atmosféře Jupiteru“, také ale kupříkladu povaha toho, jak se řeky klikatí a vinou krajinou a věci pohybují a plynou. P. Maher, One Big Soul…, s. 88

[21] O historickém vývoji této specifické aktivity a její úzké spojitosti s amatérskou a terénní přírodovědou pojednává krátce, ale výstižně například filmový historik Derek Bousé v knize Wildlife Films. Derek Bousé, Wildlife Films. Philadelphia: University of Pennsylvania Press 2000, s. 99.

[22] Chad Hammett (ed.), Two Prospectors: The Letters of Sam Shepard and Johnny Dark. Austin: University of Texas Press 2013, s. 276.

[23] Michael Nordine: Hollywood Bigfoot: Terrence Malick and the 20-Year Hiatus That Wasn’t. Los Angeles Review of Books. Dostupný na: http://lareviewofbooks.org/essay/hollywood-bigfoot-terrence-malick-and-the-20-year-hiatus-that-wasnt.

[24] Již zmíněný Jacques Perrin prozradil, že Malick každý rok cestuje po světě, aby mohl pozorovat migrující ptactvo. Marie-Noëlle Tranchant. Terrence Malick: deux ou trois choses qu’on sait de lui. Le Figaro. Dostupné na: http://www.lefigaro.fr/cinema/2013/03/05/03002-20130305ARTFIG00237-terrence-malick-deux-ou-trois-choses-qu-on-sait-de-lui.php.

[25] Melanie Y. Fu, Terrence F. Malick ’65: A Nontraditional Start to Filmmaking. The Harvard Crimson. Online dostupný na: http://www.thecrimson.com/article/2015/5/25/terrence-malick-1965-profile/, případně Katy Vine, The Birdman of Texas. Texas Monthly. Dostupný na: http://www.texasmonthly.com/articles/the-birdman-of-texas/.

[26] Matthiessen (v titulcích uvedený jako dobrodruh Christopher) se objevuje zhruba v poslední třetině filmu (kapitola Smrt), konkrétně v sekvenci z útrob zenové meditační zahrady při Huntingtonově botanické zahradě v kalifornském San Marinu. Společně s hlavním hrdinou Rickem (Christian Bale) a mladou ženou jménem Elisabeth (Natalie Portman), se kterou má Rick po jistou dobu tragicky vrcholící milostný poměr, se legendární autor nerušeným krokem prochází po sluncem zalitých cestičkách dokonale harmonizované zahrady a vzpomíná na svou mladickou expedici do Himalájí po boku terénního zoologa George Schallera (nar. 1933), které je výše zmíněná kniha (tedy Sněžný levhart) kronikou i plodem. Svým příznačně hlubokým a zvučným hlasem vypráví Rickovi o tom, o kolik moudřejší si připadal po tom, co konečně sestoupil z hor a jak kráčeli stovky mil vysokohorskou krajinou a jemu každých dvacet mil nebo tak připadalo, že se vrací proti proudu času, zpátky do minulosti. Útržky Matthiessenových promluv prokládají prostřihy na různá zákoutí vůkolní zahrady – uhrabané písky, ceremoniální čajový dům a zelení obklopený altánek s průchody ve tvaru měsíce (tzv. Měsíčními bránami, tradičním to prvkem čínské architektury) s jezírkem a vrbou v pozadí. Celou pasáž podbarvuje nepřeberné množství ptačích a přírodních hlasů: štěbetání vrabců, perlivý zpěv střízlíka pokřovního, volání páva, zurkot tekoucí vody, vzdálený šum mořského příboje a žáby skřehotající v zahradním jezírku. Tato uklidňující sekvence vrcholí krátkou promluvou o půvabech mnižského života”, pro změnu se odehrávající v jakémsi moderně zažízeném interiéru. Pokud žiješ v jeskyni a živíš se kopřivami, není tak těžké vést jednoduchý život, vypráví Matthiessen s širokým úsměvem a živě přitom gestikuluje svýma velkýma rukama. Neruší tě troubící auta a kolem nepobíhá tvá žena se slovy: Hej, podělals to. Neudělals tohle a tamto… Pozornost rozptyluje jen velmi málo věcí a to je velkým půvabem mnichova života. Po tomto konstatování Matthiessenův hlas pozvolna umlká a popsaná interiérová scéna plynule přechází do trojice typicky malickových záběrů, v nichž figurují různé pouštní rostliny – agáve, kaktusy, opuncie a juky krátkolisté, mezi jejichž listy, jako tichý plamen, prosvítají zlatavé paprsky zapadajícího slunce. A to poslední, co máme nad těmito mlčenlivými obrazy možnost slyšet, jsou následující Mathiessenova rozvážně pronášená slova: Učím nyní jen jedné věci. Učím pouze tomuto okamžiku. Věnuj pozornost tomuto okamžiku. Je v něm všechno… dokonalé… a úplné. Tak, jak to je.

[27] Vyjma toho jsou pro Malicka ptáci často také posly a nositeli dobrých zvěstí. Příkladem budiž scéna z filmu Nový svět, v níž melodický, tajuplně znějící zpěv Malickova oblíbeného pěvce drozda lesního odradí Pocahontas od provedení zamýšlené sebevraždy požitím jedovaté houby, případně podobný okamžik z revidované první verze Malickova nezrealizovaného scénáře k filmu The English Speaker (Anglická mluvčí), v němž k hlavní hrdince – mladé dívce jménem Anna – promlouvá skorec vodní, jehož Anna spatřuje, jak si hraje ve vodě u břehu. Neztrácej odvahu! říká Anně vodní pták lidským hlasem. Terrence Malick, scénář k filmu The English Speaker, první verze, s. 134.

[28] Pomyslný prim v tomto směru drží snímek Nový svět, v němž je možno zaslechnout kolem stovky severoamerických druhů ptactva, mimo jiné i bubnování datla knížecího, jednoho z největších šplhavých ptáků vůbec, jehož se shodou okolností podařilo znovuobjevit v době natáčení filmu. Více o tom viz Tom Kenny, The Natural Sound of ‚The New World‘. Mix 30, 2006, č. 2, s. 57.

[29] Jako příklad uveďme scénu z filmu Tenká červená linie, v níž vojín Dale (Arie Verveen) upozorňuje japonského zajatce na dravce kroužící v termice vysoko nad nimi (Vidíš ty ptáky tam nahoře? Sežerou tě zaživa. Z toho místa, kam máš namířeno, už se nevrátíš.).

[30] Více o tom viz Marcia Hatfield Daudistel, Bill Wright, Authentic Texas: People of the Big Bend. Austin: University of Texas Press 2013, s. 21.

[31] Podle Tennanta měl Malick dokonce klíčový vliv na zrod knihy samotné (ve vlastním komentáři pro Los Angeles Times z 2. ledna 2005 prozradil, že to byl Malick, kdo mu po skončení jedné přednášky navrhl, aby téma zpracoval knižně – viz Alan Tennant, The Oh-So-Bumpy Road to Bestsellerdom. Los Angeles Times. Dostupné na: http://articles.latimes.com/2005/jan/02/opinion/oe-tennant2). Malickovo jméno (společně se jménem jeho nynější ženy Alexandry/Ecky) figuruje také v závěrečném poděkování knihy. Alan Tennant, On the Wing: To the Edge of the Earth with the Peregrine Falcon. London: Vintage 2005, s. 304.

[32] Výslovně se o této Malickově zálibě zmiňuje například trikový specialista Douglas Trumbull, autor trikových sekvencí pro kultovní vědecko-fantastický snímek 2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey, r. Stanley Kubrick, 1968) a spoluautor trikových pasáží k Malickově filmu Strom života: „Obědvali jsme a během naší diskuse jsme zjistili, že jsme oba amatérští astronomové a oba sdílíme zájem o astronomii a vesmír (…).“ Carlo Hintermann, D. Villa, Terrence Malick…, s. 309.

[33] Terrence Malick, scénář k filmu Nebeské dny, s. 40. V témže scénáři stojí jistě za pozornost i symbolická scéna, v níž ústřední milostné trio sehrává vlastními těly pohyb Země a Měsíce kolem Slunce (Tamtéž, s. 54). Podobný výjev nalezneme také ve scénáři k filmu Nový svět, a sice ve scéně, v níž Smith „poučuje” Pocahontas o astronomii. „Vysvětluje jí pohyby Slunce, Země a Měsíce. Coby Měsíc obíhá v kruzích kolem Pocahontas, která představuje Slunce, zatímco její služebné – hvězdy, se podél nich pohybují v obřadném průvodu.“ Terrence Malick, scénář k filmu Nový svět, s. 37.

[34] P. Maher, One Big Soul…, s. 131.

[35] C. Hintermann, D. Villa (eds.), Terrence Malick…, s. 81.

[36] Obsáhlé portréty zmíněných tvůrců jsou k nalezení na mém filmovém blogu Zamilováni ven (Dostupný na: https://zamilovaniven.wordpress.com/). Text o Francu Piavolim vyšel také v tištěné formě, viz Luděk Čertík, Franco Piavoli: Básník od řeky Mincio. Film a doba 62, 2016, č. 4, s. 46-51.

[37] Poslední tři jmenované tituly (od Fabra konkrétně Kniha hmyzu; do angličtiny volně převyprávěný výběr z autorových mnohasvazkových Souvenirs entomologiques) se přímo objevují ve filmech Nebeské sny a Strom života. Není přitom bez zajímavosti, že ve všech případech se jedná o vydání s ilustracemi od předních viktoriánských ilustrátorů Edwarda Julia Detmolda (1883-1957) a jeho jednovaječného bratra Charlese Maurice (1883-1908).

[38] Široširé travnaté pláně v okolí oklahomských měst Bartlesville a Pawushka zachytil Malick ve svém částečně autobiografickém filmu K zázraku. Část snímku (konkrétně magická scéna se stádem pasoucích se bizonů) byla dokonce natáčena v Tallgrass Prairie Reserve, největším zachovalém území původní vysokostébelné prérie na světě (viz tisková zpráva „Two hooves Up!“ Oklahoma bison ‚Strut Their Stuff‘ on the Big Screen with Ben Affleck and Rachel McAdams. The Nature Conservancy. Online dostupná na: https://www.nature.org/newsfeatures/pressreleases/shooting-to-the-wonder-news-release.xml?redirect=https-301).

[39] Citováno podle Waco Tribune-Herald from Waco, Texas, 30. listopadu, 1952, s. 54. Podobná zpráva ve stejných novinách z roku 1954 (otištěná v rubrice krátkých školních oznámení) uvádí, že pro své spolužáky připravil Malick přednášku o planetách sluneční soustavy: „Terry Malick hovořil o vzdálenostech mezi planetami a Sluncem v rámci programu, který nedávno připravil pro své spolužáky ze základní školy v Lake Waco.” Waco Tribune-Herald from Waco, Texas, 14. února 1954, s. 12.

[40] P. Maher, One Big Soul…, s. 26.

[41] Poněkud ironicky k pozdějším zájmům svého prvorozeného se Emil podílel kupříkladu i na vylepšení neurotoxinu Avitrol, jehož se používá k hubení a zastrašování ptactva na leteckých ranvejích. Tamtéž

[42] O Irene samotné jsou bohužel dostupné jen velmi skoupé informace, spoléhat se tedy musíme z velké části na způsob, jakým Malick svou matku skrze postavu paní O’Brienové portrétuje v silně autobiografickém scénáři k filmu Strom života i ve filmu samotném.

[43] P. Maher, One Big Soul…, s. 29.

[44] Tamtéž

[45] Eric Benson, The Not-So-Private Life of Terrence Malick. Texas Monthly. April 2017 Dostupné na: http://www.texasmonthly.com/the-culture/the-not-so-secret-life-of-terrence-malick/.

[46] Viz oficiální profil knihy na internetových stránkách vydavatele Trinity University Press (Online dostupný na: http://tupress.org/books/the-ranch-that-was-us).

[47] E. Benson, The Not-So-Private Life…

[48] Tamtéž

[49] Matthew Odam, Charles Ealy, Actors, producers know different sides of Terrence Malick. austin360. Online dostupný na: http://www.austin360.com/entertainment/movies/actors-producers-know-different-sides-terrence-malick/xQCgf6UEFrNZpqXg0f9MHN/.

[50] P. Maher, One Big Soul…, s. 22.

 

Advertisements